Závěr první části Tokijského ghúla

13. a 14. svazek jedné z nejúspěšnějcích mang na českém trhu je u konce. A když něco končí, vždy něco nového začíná. Což je dobře, protože tenhle konec fanoušky zkrátka uspokojit nemůže.

Tak jsme se dočkali. Další série je u konce. Tedy… v tomhle případě jde spíš o reklamní blud, neboť příběh Tokijského ghúla není ani v nejmenším uspokojivě uzavřen a čtenáři budou mít hordy otázek a nedořešených příběhových linek. Nebojte, už od léta se bude pokračovat s druhou částí, která bude mít 16 svazků a ponese název Tokijský ghúl:re (něco jako „odpovědi“). Teď se ale pojďme podívat na to, jak Ken Kaneki zakončil polovinu své poutě, stejně jako před lety Naruto, než se vydal na dvouletý trénink.

A bohužel; stejně jako u Naruta platí, že ani ten „pomyslný“ konec to fakt není. Utne se jedna větší příběhová linie a dořeší souboj s jistou organizací, ale vrátka a příběhy postav jsou rozraženy dokořán. Proto můžou poslední dva svazky působit dost vypočítatelně a jako klamavá reklama, ale pokud se čtenář odprostí od faktu, že jde čistě a jen o polovinu příběhu, který navíc bude brzy pokračovat, tak jsou nové přírůstky dost v pohodě. A to hlavně proto, že jsou na scéně všechny důležité figurky a řežou se hlava nehlava.

Ať už patříte k fanouškům Kanekiho skupinky, k děsivým Aogiri či „spravedlivým“ UPG – vězte, že si přijdete na své. Akce střídá akci a každý podstatný hráč je zapojen do víru událostí jenž má rozhodnout o budoucnosti jak Ghúlů, tak lidí. A je to zábava. Ať už vidíte střet s Amonem či Arimou, ať už vás baví civilnější rozhovory, nebo vám jde o hororové pasáže – vše je tu slušně zastoupeno a především poslední kapitoly končí velmi zajímavě a dosti nečekaně. Věci budoucí se hýbou kupředu, a kdo ví, co si pro nás Sui Išida přichystal…

Problém posledních dvou svazků je samotná kresba. Lépe řečeno znázornění akčních pasáží. Už delší dobu mám krapet problém se šíleným pohybem a ne úplně přehlednou prácí s ovládáním „drápů“ které jsou alfou a omegou soubojů v této sérii. Ne vždy je jejich pohyb snadno rozšifrován a přijde mi, že čím rozmáchlejší akční pasáže autor vymýšlí, tím horší je se v panelech (které jsou samy o sobě taky dost šíleně poskládané) zorientovat – ale možná v tom budu sám. V dřívějších svazcích mi to přišlo markantnější, takže jsem rád, že tady je prostor spíš pro opulentí dvoustrany či celostránkové kresby, ale přál bych si, aby budoucí svazky v tomhle ohledu méně experimentovaly a více se soustředily na plynulejší čtení.

Jako „konec“ neuspokojivé. Jako pomlka před druhou a zřejmě rozmáchlejší polovinou příběhu velmi vnadící zákusek, který jistě v budoucnu sklidí ovoce.

Tokijský ghúl 13 &14