Doba koronavirová nám malinko zdržela vydávání knížek, komiksů, premiéry filmů. Ale nudit se nemůžeme. Kromě toho, že Netflix jede na plný kotel, jsou v našich knihovnách už teď poklady, ke kterým se můžeme nadšeně vracet. Třeba Skalpy.
Zvoní telefon. PPLko.
„Vezu vám ty komiksy!“
Nová várka z Crwe dorazila. Spolu s komiksy je v balíčku i ediční plán na letošní rok, s mnoha tituly, které už měly vyjít, ale nevyšly, protože svět se mezitím zbláznil. Snad se jich dočkáme v nejbližších dnech. Pečlivě ho procházím, jestli mi nějaká ta chystaná novinka neunikla (a nějaké skutečně ano, asi stárnu). Na jedné z posledních stran, v části věnované komiksům pro dospělé, jsou zmíněné Skalpy. Ty Skalpy, jejichž pár dílů jsem nedávno půjčil kamarádovi a ten se nemůže dočkat, až skončí karanténa, aby si půjčil další. Ty Skalpy, které…
Rok 2013. V šestatřicátém čísle magazínu Crew, ve druhém od chvíle, kdy se změnil jeho koncept na představování více příběhů na pokračování, se objevila první část na první pohled interesantní série pojmenované Skalpy.
Hned anotace nebo i první stránky komiksu dobře naznačovaly, co můžeme čekat – temný, neonoirový komiks, odehrávající se v exotickém prostředí indiánské rezervace Prérijní růže. Příběh s agentem, který se má inkognito stát součástí gangu – tzv.„volavkou“, tedy zápletku podobnou kupříkladu skvělému Scorseseho filmu Skrytá identita (nebo chcete-li, Volavce, originálu z Hongkongu). Akci, krev, drogy, špínu, nádhernou kresbu a scénář, který prozkoumá nejtmavší šuplíky v duších hlavních hrdinů, ale zároveň bude umět přinášet i porce citu a poetiky.
Anotace a první stránky komiksu naznačovaly. Ve skutečnosti jsme toho ale dostali mnohem víc. Příběh, který se točí kolem „Dashiella Zlého koně“ a náčelníka/bosse „Rudé vrány“, se postupně šmodrchal a kroutil, přibývalo postav, vztahů mezi nimi, dějových linek, pohledů do minulosti, zápletek, překážek, sviňáren, které si postavy dělají (vzájemně, nebo i samy sobě). Hranice mezi tím, kdo je dobrý a kdo špatný, se postupně stírala.
To všechno v rukou Jasona Aarona vypadá hrozně jednoduše. Aaron si přitom ve scénáři dovoluje nádherně troufalé a troufale nádherné prvky – skoky v čase, díky nimž drží vaší pozornost pod krkem, nebo kapitoly, které s hlavní dějovou linkou nesouvisí, ale příběhu dodávají to nutné – svět. Životem tepající, násilný, smradlavý, vášnivý, sobecký a milující, plný chtíče, lásky, nenávisti, strachu, bolesti a něhy a krásy, svět uvěřitelný.
Samozřejmě, nešlo by to bez adekvátní kresby, i kdyby byl Aaron sebelepší (a v tomhle případě sebelepší skutečně je). R.M. Guéra jeho vizím dodal tvar a barvu a energii, dynamiku a testosteron. V mnoha směrech expresivní kresba (někdy přitom ironicky „zjednodušená“) příběhu neskutečně sedí.
Tihle chlapíci tak vytvořili komiksovou sérii, která prostě jednou musí být zařazena mezi největší klasiky dospělého komiksu, povinnou četbu. To, jakým způsobem dokázali držet nastavenou laťku po deset knih (přitom u dobré poloviny ji ještě přeskočili), je nejlepší ukázka komiksového mistrovství obou.
I díky Skalpům jsem tak pochopil, jak barvitý je komiks nejen na stránkách, ale především jako médium – a že ta jeho mnohem zábavnější část leží mimo „superhrdinské spektrum“, které je přitom tím prvním, co si „všedňáci“, ovlivnění desítkami hodin u filmů Marvel univerza, pod pojmem komiks představí. Pojďte jim ukázat, že to tak není. Doporučte jim Mause, Hellboye, Vránu, Criminal, Mýty, Mezi řádky, Ságu, Sandmana a jeho Luciferovský spinoff, Transmetropolitan, Krajinu půlnočních stínů, Sin City, Usagiho, komiksy Alana Moorea, komiksy Jeffa Lemireho, Craiga Thompsona … A rozhodně jim doporučte masterpiece pojmenovaný Skalpy.
