Recenze: Sága 3

Přehnané očekávání, to je nebezpečná věc. A platí to nejenom ve filmech, kdy nabuzeni trailery, hereckým obsazením a skvělými tvůrci sedíte v kinech nakonec ztrápení – protože, přiznejme si, něčemu takovému, jako je pořádně přehnané očekávání v podstatě ani nejde dostát. I komiksy mohou vzbuzovat přehnaná očekávání a obzvláště pak, jde-li o dlouhou sérii. Něco takového se přitom stalo právě Sáze.

První dvě knihy série totiž nadchly. Svou bezprostředností, lehkostí, dynamikou, vtipem, nadhledem, emocemi, skvělými postavami a vynikajícími nápady si Sága možná až přespříliš snadno vybojovala srdce fanoušků a fanynek. Scénárista Brian K. Vaughan ze sebe ždímá to nejlepší a ilustrátorka Fiona Staplesová jeho imaginaci a vyprávění více než skvěle zhmotňuje do tvarů a barev.

Ono je přitom dost těžké se do příběhů Marka, Alany a jejich malé dcerky Hazel nezamilovat. Upřímná, přestože zakázaná láska, zrozená uprostřed bojiště mezi znepřátelenými světy jako od Shakespeara, je přitom jen jedním z mnoha motivů a prvků, díky kterému si Sága vybojovává tolik sympatií. Zábavné postavy, které si snadno oblíbíte, ohromná imaginace Briana Vaughana, obratné prokluzování mezi žánry fantasy a science fiction a stírání hranic mezi nimi nebo smysl pro humor patří mezi ty další. A to s výčtem kladů pořád nejsme u konce.

Přesto třetí kniha Ságy, která obsahuje sešity 13-18 téhle série, na pocit tak nějak lehounce zaostává za svými předchůdci. Po dvou knihách s příběhem, který doslova „sviští“, totiž přišla chvíle postát na místě a rozprostřít před čtenáře nové motivy, douzavřít některé drobné dějové linky a otevřít nové. Je však jasné, že bylo potřeba nechat postavy tochu vydechnout, nechat je vstřebat to, co se jim zatím stalo, nechat je rozmyslet další kroky a některé nechat k sobě víc citově přimknout – to je totiž ten zdroj energie, podhoubí, ze kterého bude tohle mezihvězdné dobrodružství těžit v budoucnosti.

A já už se upřímně nemůžu dočkat, až to uvidím.