Názvem recenze jsem vás zmátl, co? O kom se vlastně mluví? Přeci o úžasném Usagim Yojimbovi, nejslavnějším králičím samuraji světa, jehož další komiks u nás nedávno vyšel.
Dobře, to s tím nejslavnějším králičím samurajem je trochu srabárna, ono jich přeci jenom zase tolik není. Ale co už. Hlavní je, že tu máme nového Usagiho, protože dobrodružství tohohle ušatého superčestného rónina se zkrátka a dobře nikdy neomrzí.
Ve dvacátém pátém svazku série, vydané s podtitulem Hon na lišku, se opět odkláníme od současné hlavní dějové linie se zlovolným démonem Jeiem. V doposud nejnovější u nás vydané knize se Sakai opět zaměřuje na povídky, jež k sobě – pokud vůbec – váže maximálně jemná nit. A pojítko v podobě Sakaiova mistrovství.
Usagi v nich potkává staré známé postavy (lovci lidí Gen a Toulavý pes), ale ještě vyšším počtem těch nových, které si s nejvyšší pravděpodobností zahrály pouze epizodní roličky (byť u některých bych návrat milerád přivítal): liščí démony, svéhlavou a čestnou bojovnici Sakuru, vyčůraného donašeče či Šógunova špiona.
Sakaiova schopnost zaujmout na krátkém rozsahu člověku vyrazí dech. Vždyť u vynikající mikropovídečky Saya, vypovídající nejen o malichernosti, ale i o způsobu, jak dechberoucně se dá ztvárnit šermířská akce, mu stačí pouhých pár stránek. Nelze než obdivovat také jeho smysl a cit pro vypointování příběhu, v tom mezi komiksovými vypravěči hraje jasně první ligu. Ve svých pointách umí překvapit, nezřídka i dojmout (v tomto svazku primárně u povídky Psanec).
Jedinou nevýhodou Honu na lišku je, že nás přeci jen trochu zdržuje od většího příběhu – a my už tak moc chceme vědět, jak se bude dále vyvíjet. Povídek s Usagim už jsme navíc přečetli kvanta, tím pádem se každá další přeci jen trochu ztrácí a jen těžko se díky Sakaiově standardně vysoké kvalitě narazí na nějakou, která by byla vysloveně nezapomenutelná.
Číst králíkovy příběhy je však znamenitý odpočinek, díky prostředí fiktivního pseudo-feudálního Japonska navíc půvabně exotický – lepší než dovolená. A hlavně jde o odpočinkovou četbu, ze které nemáte pocit, jako by vám právě někdo udělal lobotomii.
Chválit Usagiho, to je jako nosit vodu do mlýna džbánem, a přitom vědět, že tyhle uši se nikdy neutrhnou. Sakai je prostě klasa par excellence. Díky bohům.
| 85% |
|
