Dvacátý čtvrtý svazek mangy Naruto si jede svoje vlastní tempo a bojuje až do poslední kapky.
Kišimoto se toho opravdu nebojí a rozepsal si několik soubojů naráz, nicméně ten nejlépe využitý, jak po stránce kresební, tak emoční, si pro sebe získal navrátilec Rock Lee, jehož příběh dokázal čtenáře jak nabudit energií, tak rozesmutnit a opět totálně rozparádit. Tlusté obočí v sobě má zkrátka perfektní charisma a jeho nový opilecký styl nejenom vzdává hold bojovému umění jako takovému, ale dokáže pobavit a nadchnout zároveň. Takže si nakonec ukradl celý svazek pro sebe, i přes fakt, že ostatní souboje jsou taktéž velmi kvalitní, nicméně lehce přesluhují a nebylo by na škodu, kdyby je autor krapet zkrátil.
Mimo akci se v tomto svazku povedlo dostat do příběhu i trochu humoru. Projednou se také místo ztrácení času retrospektivou dočkáme naplno využitého rychlého tempa a napjatých momentů. Objeví se několik nových technik, které lahodí oku a k tomu se zdají i vcelku opodstatněné v rámci příběhu, takže vše šlape, jak má. Jediným problémem tak zůstává přílišná rozházenost všech příběhových linek a neustále přeskakování z jedné do druhé. Možná je někdy lepší méně než více, nicméně konec svazku slibuje asi nejočekávanější souboj v této sérii a jeho otevřenost si přímo říká o další nášup.
Ohledně kresby je nutno říct, že se občas objeví panel, který není až tak plně detailní jako většina ostatních, nicméně v podmínkách, v jakých mangy vznikají, se není čemu divit a Kišimoto určitě patří k těm autorům, jehož kapitoly jsou na pohled vždy velmi pěkné a líbivé. Opět předvedl skvělou práci jak s obálkami, tak s bonusy, a jeho dvoustránky vždy potěší. Přesto lze vidět, že během bojů nevymačkává ze svého umu maximum, takže můžeme jen doufat, že to napraví v nadcházejícím pokračování.
Boje, boje a zase boje. Zní to špatně, ale špatné to rozhodně není. Dokud postavy mohou spoléhat na své charisma a logicky napsané souboje, bude mít Naruto o kvalitu postaráno.
70% |
|