Death Note – Náhodná historka o životě a smrti

Zmíněné podobnosti, ale naštěstí převažují a co mě v tomto ohledu skutečně mile překvapilo, oba máme stejný přístup k životu. Hlavně pak v tom, že si důležité poznámky rádi zapisujeme do deníku. Já proto, abych na ně nezapomněl. Light… má lepší deník. Dokonce o tolik lepší, že se z něj stal ústřední hybatel děje, byť lehce zprostředkovaně. Někdo má holt štěstí. Jestli jste se s Death Note ještě nesetkali a nemáte ani tušení, o čem je vlastně řeč, patrně je příčinou fakt, že jste byli jedním ze jmen na seznamu hlavní postavy komiksu Cugumi Óby. Jinak se totiž naprostá neznalost tak významného kousku „chlapecké“ šónen mangy jen obtížně vysvětluje.

Death Note (Zápisník smrti), je takový malý detektivní fenomén. Experiment, který si autor střihnul v závěru roku 2003 společně s kolegou kreslířem Takešim Obatou, aniž by tušil, jak vydařený počin v hlavě nosí. „Nešlo o nic zvláštního. Někde vzadu v hlavě se mi potulovalo pár nápadů, a když je pak postupem času doplnily další detaily, řekl jsem si, že by to mohl být dobrý příběh k vyprávění.“

Šlo svým způsobem o náhodu, která má ve zvyku nabalit na sebe sérii šťastných okolností, a tak si dvanáctidílná manga skrze týdeník Šónen Jump našla cestu k prvnímu a posléze dalším pár milionům nadšených čtenářů po celém světě. Výrazná většina z nich se navíc shoduje, že jde o nejlepší počin celého odvětví japonského komiksu, a to už je pozice hodná obdivu.

K mladému Jagamimu můžeme přistupovat podobně. S obdivem. Je to vlastně takový opak Naruta. Spokojený, precizní a úspěšný. Egocentrik, ale to jsme svým způsobem tak trochu všichni. Okolí mu padá k nohám, zatímco on bezchybně exceluje ve všech směrech. Je natolik dokonalý, že je z mnoha pohledů velmi snadné jej odsoudit.

Light hned v úvodu dramatického příběhu najde zcela náhodou pohozený deník, který do našeho světa upustil znuděný bůh smrti Rjúk. Že se nejedná o obyčejný bloček, je čtenáři na první pohled jasné, ale vystupující postava to má o něco složitější, a tak Lightovi nezbude, než si tajemný artefakt prostudovat. A napoví hned první věta: „Člověk, jehož jméno je zapsáno v tomto deníku, zemře.“ Na první pohled možná nepříliš vkusný vtip, ale kdo by odolal tomu pokušení… Jenže s velkou mocí, přichází velká odpovědnost, a tu není snadné uhlídat.

Z pohledného středoškoláka se tak najednou stává loutka a vlastně i první oběť Zápisníku smrti, kterou si Óba formuje k obrazu svému, a tudíž pomalu rozvíjí niterní sociopatické choutky, které jsou u brilantního studenta o to výraznější. Pro Óbu je to experiment, pro Rjúka zábava, pro Lighta začátek nového světa. Světa, který bude lepší než ten minulý. Bez zločinců toho největšího kalibru, kteří začínají za záhadných okolností postupně umírat. Zdánlivě záslužná činnost, alespoň do chvíle, než se v ní začne někdo šťourat. A zemře taky.

Policie je v tomto případě poměrně bezradná, a tak povolá někoho z vyšší ligy – tajemného a netradičně excentrického (i na poměry slavných detektivů) odborníka známého pouze jako „L“. Na scéně se tak náhle objevují dva vyšinuté charaktery, tři, započteme-li Rjúka, který ale působí spíše jako nestranný pozorovatel. O povaze těch tří sice budete mít jasno hned na konci prvního svazku, přesto nelze ani jednoho postavit tak lehce na některou z obvyklých stran dobra a zla. Můj kolega to kdysi označil jako počátek hry na kočku a… kočku. S tím se nedá než souhlasit.

Děj pracuje s jednoduchou premisou, kterou bychom mohli nasadit na spoustu současných titulů: „Co se stane, když postava dostane do rukou ohromnou moc.“ Výhodou Death Note je ale fakt, že z ní Cugumi Óba dokázal vyždímat maximum, což na druhou stranu přidělalo vrásky mnoha veřejným činitelům a rodičům, když si mladí lidé na mnoha místech světa začali tvořit své vlastní smrtící zápisníky. Nemluvě o několika reálných vrazích, kteří nechali na místě činu vytrženou stránku s podpisem Kira, což je pseudonym Lightem vytvořené fiktivní „božské“ postavy.

Situace zašla až k zákazu prodeje na několika místech v Číně a namále měla i některá americká města. Nejmenovaná rodičovská organizace v Rusku se dokonce odhodlala zaslat otevřený dopis prezidentu Putinovi, aby škodlivý komiks v zemi zakázal. To je tak, když vytvoříte skvělou mangu.

I když se Death Note může místy zdát zbytečně ukecaný a táhlý, postupem zjistíte, že každá část i vsuvka zde má své místo a že její děj příjemně odsýpá. Úzká provázanost obou hlavních charakterů dostává v pozdějších dílech skutečně grády a není od věci zmínit, že by příběh mohl skončit klidně o pár svazků a dříve a na své kvalitě by rozhodně nic neztratil. Dvě hlavní linie ale časem doplní další, a jestli máte rádi důmyslně vystavěná překvapení, tady si jich rozhodně pár užijete. Je to psychologická hra se vším, co si můžete přát.

Říct, že celková kvalita pramení především z unikátního spojení obou tvůrců, by bylo nošením dříví do lesa. Je ale s podivem, že se Óba s Obatou potkali poprvé až před zahájením práce na DN, ve chvíli kdy oba hledali vhodného pracovního partnera. Nakolik zde zasáhla prozřetelnost osudu, se asi nedozvíme, jasné ale je, že tahle symbióza je dokonalá, což potvrdil i později vydaný společný manga-projekt Bakuman.

„Óba je podivný chlapík. Moc často ho nepotkám a je pro mě stále velkou záhadou. To, jak velký je rozsah jeho vypravěčských schopností mě ale neustále překvapuje.“ Ani po letech se nedá říct, že by se z autorů stali nerozluční přátelé, kteří by se dennodenně navštěvovali.

Jestli bereme Cugumi Óbu za srdce Death Note, pak je Takeši Obata všemi dalšími orgány, protože jeho preciznost a důraz na detaily je mezi kreslíři skutečně unikátní. Může to znít přehnaně nadneseně, ale Obatova tvorba skutečně posouvá kvalitativní příčky manga žánru pravidelně nahoru a lze si jen těžko představit, kdo by příběh dokázal zvěčnit lépe, než jak to dokáže právě on. Ostatně přesvědčte se sami. Death Note je skvělá volba pro všechny, které nebaví série bez konce a rádi si u čtení komiksu trochu zapřemýšlí. Není to bezduchá brutální akce, ale inteligentní show a krásný příklad toho, že i z nepromyšleného plánu může vzniknout perfektní zápletka.

„Nikdy jsem se příliš nevěnoval myšlence života a smrti nebo spravedlnosti a zla. Napsal jsem zkrátka příběh a doufal, že bude lidi bavit.“ – Cugumi Óba