Je v módě připomínat, že upíři jsou v módě, že jsou in, že jsou cool. Jenže pak vás zakousnou lidé, kteří vyrůstali na desítkách Draculů, na icq si říkají Béla… Raději napišme, že i dnes, kdy se s krvesaji roztrhl pytel (jsou už i v upoutávkách na fotbalovou Spartu), se dají najít díla, která svými upíry překvapí. Jedno z nich je navíc komiks s naprosto dokonalým názvem… Život mi pije krev.
Komiks už svým názvem slibující spíše humor, byť černý, než nějakou přestylizovanou romantiku nebo horor či akci. Uvážíme-li, že hlavním hrdinou je upír, je pak nasnadě, že se autoři nebudou pouze bavit, ale pokusí se nám též sdělit svůj názor na to, jakou mají upíři dnes pověst. To by mohlo zavánět průšvihem, ale klid. I když vám jména tvůrců asi moc neřeknou, nakladatelství BB/art, specialista na grafické romány (díla Alana Moora, Pod dekou, Já a Freddie a další a další) a ultrazábavné série (Hitman, Preacher, Omnibusy …), a překladatel Viktor Janiš to jistí. Možná nebude každé dílko, které vypustí do světa, geniální a strhující, ale vždy bude silně nadprůměrné.
Tentokrát se nám dostane příběhu Dava Millera, kterého při pracovním pohovoru na místo prodavače ve večerce vysál a přeměnil její majitel, jistý Radu (tedy, abychom byli přesnější: hrabě Arisztidescu), protože… no, prostě proto, že potřeboval někoho spolehlivého na noční směny. To docela naštve. Zvláště pokud jste vegetarián, takže se k zabíjení lidí pro krev stavíte celkem negativně (pročež nemáte ani super sílu, ani se neměníte v mlhu, prostě jste stejný looser jako předtím, akorát bledší…), do toho se zamilujete do gotičky, takže většina pohledů na vaši vyvolenou je doprovázená pohledem na její přiblblé, na upíry (uups) si hrající známé. A abyste to neměli moc jednoduché, tak se o tu samou dívku začne zajímat i Wes, váš upíří bratr, kdysi namakaný surfař z bohaté rodiny, těžký frajírek a ještě těžší psychopat. Ještě že máte chápavého kolegu (taktéž upíra) a ještě chápavějšího spolubydlícího (člověk), se kterým si, krom sledování úžasné telenovely El Amor de los Amores, můžete i pokecat. Ideálně v bistru, kde obsluhu dělá další z vašich upířích známých.
Abychom dokreslili atmosféru: večerka se jmenuje Poslední zastávka, upíří fanoušci obdivují tesáky ala Buffy a ujíždějí na obskurních vampýrských filmech a upíry berou jako temné (černá také nikdy nevyjde z módy) aristokraty, samotní upíři jsou drsní kapitalisté (a scházejí se na poker v kryptě, která připomíná dřevorubecký bar), co se občas vytasí s nějakou konzervativní tradicí, případně se jedná o více či méně normální povaleče (občasné rozervání tepny se děje i v lepších rodinách…). A samozřejmě, Wes… ten si upírství užívá a touží po uznání starších, dokonce má i upíří nevěsty (občas je trochu protřídí a to pak létají vzduchem hlavy), tak co sakra ten Radu vidí na tom chudákovi Davovi, který do práce jezdí na kole?!
Zavání vám to nerdy? Tak to jste doma. Postavy to o sobě ví a jsou na to hrdé. Práce ve večerce je něco mezi tím, co znáte z filmů Kevina Smithe (jen je tam Dave sám, takže je to spíše o té frustraci, než o vtipných dialozích) a dílu Buffy, ve kterém musela hlavní hrdinka pracovat v rychlém občerstvení (bez porcování lidí do hamburgerů), a schůzky hrdinů v bistru připomenou Přátele. Civilní nerdovská upírština… také vám to zní tak roztomile? Tak se vám bude tenhle komiks opravdu líbit. I když je rozmanitý a obsahuje i akční pasáže, nikdy a nikde netlačí na pilu.
Autoři nám jednak předestřou souboj o jednu dívku (jehož zakončení, byť sebenáhlejší, přesto logické, asi čekat nebudete), spojený s dospíváním a změnou z chcípáčka v silnou osobnost (kresba je klasická, ale bod navíc za to, jak jednoduše dokáže na Davovi tuto změnu vypíchnout), jednak hned několik představ o upírech.
Ta gotická je jasná parodie. Černá černá a ach, tak tuze cool. Mám pocit, že autoři si o pseudomilovnících upírů udělali stejný obrázek jako tvůrci South Parku (ti nám je ovšem ještě vydělí od gotiků). To Davova představa upírského společenství jako drsného kapitalistického řádu (kde on sám je v nejlepší tradici Marxova učení vykořisťovaným proletariátem) je mnohem víc uvěřitelná, a svým způsobem i lákavá (jak dosvědčí Davův sen na téma „kterak jsem převzal Raduovo impérium“). A pak je tu pár upířích solitérů.
Prostě, není to žádný med, žít permanentně v noční šichtě, ale čte se o tom báječně. K tomu přispívá nejen vtipně vystavěný scénář, ale i nijak experimentální, přesto dostatečně rozmanitá kresba, která dokáže na omezeném prostoru vystihnout naivitu i nereálnost některých představ, stejně jako nudu všedních nocí.
Co se scénáře týče – hrátky s upírským motivem a nerdstvím už byly zmíněny, ale pochvalu si zaslouží v prvé řadě dialogy, se kterými si Viktor Janiš vyhrál, takže postavy přecházejí z normální řeči do něčeho, zač by se nestyděl ani černobílý Dracula („Co ty víš o upírském životě, titěrný smrtelníče?“) a především jednoduchý způsob, jakým autoři budují scény. Ty nejvtipnější, a zároveň nejelegantnější scény jsou v podstatě výřezy z prostoru, do něhož postavy vstupují a vystupují, aniž by se nějak měnil úhel pohledu… to jsou scény Davova probouzení i z večerky. A pokud si myslíte, že si autoři na nějakou akci netroufnou, vypálí vám rybní hned zkraje scénou, kdy Dave podstupuje závod se svítáním („Jéžíš. Dneska tak či onak umřu.“).
Ve výsledku se nejedná o nějaký přelomový komiks, to ani náhodou, ale když ze sebe každá ze zúčastněných stran (snad s drobným zaváháním ze strany grafiků v druhé polovině knihy, ale to se může týkat pouze mého výtisku) vydá to nejlepší, nelze než Život mi pije krev doporučit jako navýsost vtipný, zábavný a inteligentní počin, k jehož hrdinům bych se znovu milerád vrátil.
VERDIKT:
Ironický upíří komiks, který si vás nepodrobí, ani z vás neučiní bezduché otroky, dokud jej nedočtete, ale rozhodně se vám stane více než milým kámošem pro chvilku oddechu ve vašem titěrném smrtelném životě…
