Osobité drama ve světě chodících mrtvol pokračuje…
Robert Kirkman je mazaným autorem. Minule všechny šokoval výživnou akcí, velkou porcí zombíků, skvělým dramatem a také šokujícím vyvrcholením. Kolo této obří mašinérie se opět dostalo do stavu, kdy potřebuje zpomalit, nabrat sílu a připravit své figurky na další nástrahy a hrůzy světa, který zkrátka nikdy nehraje fér. A tak nám Kirkman dává svazek, ve kterém si odpočineme od zombíků a začneme zase řešit lidské počínání, jejich emoce a cestu, jakou se budou chtít vydat příště.
A opět to vlastně moc nevadí. I přesto, že se podobný koncept opakuje již po několikáté. Protože osobní drámo je vždy žádáno, pokud autor umí pracovat s charaktery a emocemi. A díky tomu se tak z relativně odpočinkového čtení stává odpočinkové čtení, které v sobě má desítky delikátních emocionálních momentů. A zas a znovu se ukazuje, že právě v tom tkví ohromná síla celé série. Postavy totiž jsou tak dobře napsány, že vám vůbec nevadí, když si prostě jen sednou, pobrečí si, politují se a řeknou si, že musí jít v životě dál. Protože takhle to zkrátka je a vždy bude. Rick se musí již podruhé vypořádat se situací, kdy jeho syn bojuje o holý život, tentokrát s viditelným zraněním, ovšem samotné fungování vztahu otce a syna je tak citlivě a lidsky podáno, že i kdyby stejná situace nastala znova, je to úplně jedno. Protože by se zase objevilo něco, co tam minule nebylo, co chybělo. A chvíle, kdy spolu po delší době otevřeně promluví, je tak silným momentem, že vám bude úplně jedno, že by měli hrdinové krájet oživlé mrtvoly a starat se o „důležitější“ věci.
Vývoj postav zkrátka šlape jak dobře namazaný stroj a všechny vedlejší až epizodní příběhy utváří celek, který žerete i s navijákem. Nevěra, zloba, strach, loajalita, úsudek nebo čest. Všechny tyto atributy lidských možností jsou neustále ve hře, a i když jsou hrdinové momentálně mimo nebezpečí, musí se neustále ohlížet přes rameno, protože svět, ve kterém žijí, není nikdy tak jistý, jak by si rádi mysleli. A i když můžou drobné neshody a vyvolané konflikty lehce naznačovat, že vznikly jen proto, aby se v těchto číslech stalo něco klimatického, nevadí to, neboť zapadají do celku, který je pořád zábavný a hraje si na svém vlastním písečku.
Především musím pochválit dvě naprosto fenomenálně znázorněné dvoustránky, které nejsou nikterak detailní a propracované, ovšem minimalisticky zachycují rozpoložení postav, popřípadě atmosféru, a dělají tak zážitek ze čtení ještě komplexnější, než lecjaké vypiplané detaily. Hra světla a stínu jde Charliemu Adlarovi čím dál lépe a zlepšení lze vypozorovat v každém dalším díle, který pro nás Crew vydává. Zamrzí, že ne vždy je kresba stejně dobrá a najdou se postavy či situace, které zkrátka nejsou nakresleny tak precizně, jako jiné. Ovšem s tím se tak nějak musí počítat.
Odpočinkovější díl, který řeší osobní problémy a nové cesty k přežití. Přesto se jedná o hutnou dávku emocionálního koktejlu, který ze své chuti ztratil příliš málo na to, aby se to nedalo považovat minimálně za více než skvělou jízdu!
| 80% |
|
