V roce 2003 zachvátila Ameriku pandemie. Ve fiktivní komiksové Americe to byla pandemie zombie nákazy, jež se stala středobodem jednou měsíčně vycházejícího komiksu s názvem Živí mrtví. V reálné Americe to byla fanouškovská pandemie, jež se začala rozrůstat a šířit od prvního vydání Živých mrtvých. Nepříznivé ohlasy před vydáním ,,další zombie apokalypsy“ dokázal šikovný libretista Robert Kirkman přetavit do ovací a glorifikace. Amerikou se již prohnalo tolik mozkypožírajících nemrtvých, až by se jí mělo dělat špatně… a přeci i v době, kdy jsou zombie považovány za klišé, dokáží okouzlit široké publikum, a to dokonce i v komiksové podobě.

Zombie žánr započal popularitou nezávislého půlnočního filmu praotce zombie, Georga A. Romera, Noc oživlých mrtvol (1968). Nejenže Romero uvedl tematiku reanimovaných mrtvol do kinematografie, ale taky přispěl k jisté zombie davové psychóze (popularizace exploitation cinema a rozšíření subžánru zombie, především v italském hororu), ale umožnil i integraci tohoto subžánru nejenom do filmového mainstreamu, ale i do ostatních médií. Zatímco původní film reflektoval éru vietnamského konfliktu, zombie sequely jako Úsvit mrtvých, Země mrtvých, Deník mrtvých a Survival of the Dead sa zaměřují na post-9/11 éru a konfrontaci s expandujícím konformizmem a konzumerismem. V tomhle bodě začíná svoji pouť i Robert Kirkman, který se hlásí k romerovské tradici, přebírá stěžejní atributy, ale přispívá i k jisté restrukturalizaci subžánru či respektive k jeho mediální (ve smyslu nosiče díla) modifikaci.

Kirkman začíná svůj zombie epos menší scénáristickou berličkou, když těsně před vypuknutím nákazy nechá upadnout protagonistu do kómatu. Následně ho probouzí v prázdné nemocnici, kde se pomalu vzpamatovává z anestetik a začíná si skládat jednotlivé dílky kruté reality, jež na něho čeká za dveřmi. Známá sekvence scén i díky Boylovu survival thrilleru 28 dní poté nás uvádí do světa, ve kterém ze dne na den přestaly platit hodnoty konzumního světa, televizní kultury, státní legislativy či bezpečí vlastního domova. Na úsvitu apokalypsy začal panovat zcela nový kánon. Úpadková kultura byla smetena z povrchu země, lenost konzumního života chcípla a osobní pohodlí kapitulovalo. Statický a degradující životní styl rázem ztratil svou kongregaci. Společnost 21. století se ocitla v životních podmínkách Starého zákona. Ruka osudu (nebo Bůh) očisťuje lidstvo od plevelu a tentokrát místo hejna kobylek seslala záplavu hladovějících nemrtvých.

Pro některé čtenáře první svazek Živých mrtvých zrovna nemusí být revoluce. Množství tvůrců se se vzrůstajícím konzumerismem, konformizmem a materiálním svazkem vyrovnává prostřednictvím osobní autorské poetiky (viz kupříkladu Neviditelné nestvůry od Palahniuka), ale první svazek epického dobrodružství představuje jenom expozici k zombie odysei, která v současnosti čítá asi 1800 stránek. Sám autor celý projekt koncipoval jako kroniku, prostřednictvím které budou čtenáři sledovat celý život protagonisty, jeho osud a nelichotivé události, s nimiž se musí potýkat během zombie invaze.

Motto série ,,Ve světe, jemuž vládnou mrtví, teď musíme konečně začít žít.“ sympaticky shrnuje námět celého cyklu a i první svazek, Staré dobré časy, je tomu důkazem. Čtenáři se seznámí s protagonistou, Rickem Grimesem, a s ostatními méně či více významnějšími postavami, a co je důležité, s jejich základními charakterovými atributy. Libretista se již v předmluvě zmiňuje o tom, že jeho cílem není poskytnout pulpový příběh plný násilí, krve, střev a mozků (i když i to do žánru patří). Právě naopak, odklání se od brakové nátury zombie příběhu a akcentuje Romerův přístup, tedy zkoumání chování lidí ve vypjatých situací. Příběh v podstatě představuje sociální sondu, jež podrobně mapuje nejen rozhodování pod tlakem či během neočekávaných událostí a zvratů, ale i charakterovou plasticitu a vývoj jednotlivých postav. Tento princip neboli stavební atributy příběhu odpovídají literárnímu druhu 19. a 20. století, který se označuje jako román-řeka (roman-fleuve). Psali jej například Zola, Rolland, Galsworthy, Updike, Proust, ale i Asimov a Pratchett. Vzhledem k tomu, že se nepohybujeme v hájemství literatury, ale popkultury, je komiks vystavěn na platformě televizního seriálu.

Komiks vychází v zámoří periodicky, obsahuje množství cliffhangerů, různých dějových oblouků a ostatních elementů, jež jsou běžně asociovány s televizním seriálem. Dominantu představují hlavní postavy. Zatímco zombie mor zatím finguje jenom jako kulisa a jistý determinant, postavy jsou důvodem, proč se někdo bude obtěžovat protáčet dvě tisícovky stran. Kirkman se vymanil z klišé jak zombie filmů, tak i seriálových. Nesnaží se za každou cenu držet naživu všechny postavy, jako tomu bylo ve Ztracených. Zcela se přiklání k faktoru realističnosti a dokonce i v prvním sešitu nechává zemřít některé z postav. Jejich smrt nebyla důsledkem nějakého morálního rozhodnutí, nezemřely proto, že by byly a priori špatné, jenom seděly v nesprávný čas na nesprávně straně. Hlubší ponor do lidské psyché podtrhává i fakt, že mezi výše zmíněnými zemřelými se nachází i osoba, jež nezemřela rukama či shnilými čelistmi zombie. Interpersonální konflikty v nemrtvém Kirkmana světě tak nejsou jednostranné a předvídatelné, že nutně musejí stavět do opozice jenom přeživší proti zástupům zombie (tohle je aspekt, který je přímo ovlivněn Snyderovým remakem Úsvitu mrtvých). Migrace postav i jejich fluktuace byly velmi pozitivním krokem, jež udržuje čtenáře neustále bdělého a působí i preventivně, příběh jen tak lehko neomrzí.

Vzhledem k náročné produkci a zabezpečení periodicity je komiks kreslen černobíle. Na tenhle styl jsou čtenáři v našich zeměpisných šířkách zvyklí z kultovní komiksové série Sandman (kdy v některých případech byla černobílá verze mnohem lepší než barevná) a překážkou to není ani u Živých mrtvých. Používaní černé barvy je odstupňováno, takže kreslíř Tony Moore (od sedmého sešitu Charlie Adlard) vytváří iluzi barevnosti a v stínování mu pomáhá i Cliff Rathburn, a dělají to vskutku skvěle. Tvůrci pracují se standardní kompozicí vignět 3 na 3, přičemž významově důležité pasáže bývají zdůrazněné spojením dvou nebo i tří vignět, čímž dochází k utvoření pásma, ergo nejčastěji se využívá horizontální kompozice. V ojedinělých případech, především v akčních pasážích, dochází i k použití vertikální kompozice. Přirozené seřazování jednotlivých dějových rámečků, jakož i jejich modifikace či manipulace se samotnými škarpami, jsou variabilní v závislosti na typu scény; autoři si dávají pozor, aby nesklouzli do monotónního schematismu.

Kirkmanovi a Mooreovi se daří rehabilitovat zombie subžánr v duchu romerovského dědictví. Komiks zatím nepostrádá invenci a i platforma seriálu neboli komiksu-řeky se výrazně podepisuje pod kvality, společně se střízlivým a racionálním náhledem na interakci společenství přeživších v apokalyptickém světě, ve kterém byl vymítěn konzumerismus a začaly panovat zcela nové hodnoty. Živí mrtví je komiksová série, do které se bez diskuze vyplatí investovat. Sám recenzent se přiznává, že v nastávajících dnech bez výčitek investuje do 1000stranového kompendia, protože v takhle skvěle rozběhnuté komiksové sérii není prostě místo pro zklamání.

Kolik hodin má den, když jich půlku nestrávíte zíráním na televizi?
Kdy naposled kdokoli z nás DOOPRAVDY pracoval, aby získal něco, co chtěl?
Jak je to už dlouho, co kdokoli z nás doopravdy POTŘEBOVAL něco, co CHTĚL?
Ve světě, jemuž vládnou mrtví, teď musíme konečně začít žít.
Svět, který jsme znali, je pryč.
Svět komerce a uspokojování zbytečných potřeb byl nahrazen světem přežití a zodpovědnosti.
Epidemie apokalyptického rozsahu zachvátila celé lidstvo a přinutila mrtvé povstat a požírat živé.
Společnost se rozpadla během několika měsíců.
Žádná vláda, žádné supermarkety, žádná pošta, žádná kabelovka. (anotace)

Martin Kudláč (redaktor)

martin.kudlac@fantasyplanet.cz