Zero 1: Krize. Všechno, jen ne nula

První kniha pokrývá přesně prvních pět sešitů, které za mořem vydal Image Comics a u nás laskavě do jednoho svazku shrnul Crew. Sešitů plných potu, krve, smrti, deziluzí a nezlomné vůle. Od začátku Zerova putování jsme svědky jeho voleb, jeho kliček v agenturní politice, jeho snahy zachovat si tu lidskou stránku, kterou se v něm jeho nadřízený Roman Zizek snažil už od dětství zabít. Na válečném poli, na večírku teroristů, při jeho první vraždě, při bolestivém výcviku. Zero je ten jediný, do jehož duše skutečně vidíme, a je to duše tvrdá a zakalená jako ocel.

První věc, která vás praští do očí, je absolutní minimalismus Kotova vyprávěčského stylu. Ani slovo textu nikde nepřebývá, občas na úkor toho, co by si čtenář přál – ale to je v pořádku. Explicitnost obrazů je kompenzací více než dostatečnou, spolu s takřka filmově dynamickým střihem mezi jednotlivými panely. Detail nic nezastírá – ani odhalené vnitřní orgány, ani vymlácené zuby nebo genitálie – ani nezveličuje, nepřitahuje oko samoúčelně, jednoduše konstatuje, že to všechno se děje a nemá smysl nad tím přemýšlet, nemá smysl to hodnotit. Prostě zpracovává realitu, zcela jako hlavní hrdina.

Každý z pěti autorů se se ztvárněním vypořádal po svém. Jednou Zero připomíná mangu, jednou navozuje emoce čistě barevnými kompozicemi, jednou nostalgicky vzpomíná v tónech hasnoucího léta. Nechává vyniknout každé jizvě, každé vzpomínce. Není podstatné, který styl sedí příběhům jednookého agenta nejlépe, podstatný je vždy pouze příběh. Ten se tentokrát odehrává v blízké budoucnosti, takže neočekávejte žádné zázračné technologie a dokonce ani populární špionážní udělátka. Těch pár sci-fi prvků, které se objeví, jsou jen vedlejšími střípky mozaiky. Netáhnou děj, který se odehrává v sympaticky civilních kulisách, nepropůjčují výjimečně nadlidské schopnosti, nedovolují zásahy Deus Ex Machina. K něčemu takovému by se Aleš Kot nesnížil. Alespoň zatím. Poslední scéna na útesech dává tušit velké budoucí zvraty, jimž je tato kniha pouhým preludiem a na které se vyplatí počkat.

Dílo, které nabízí něco jiného a překvapivě vyšlo nejdříve na Západě (na čemž vlastně z ekonomického hlediska není překvapivého nic), se přiklání k tradici evropského komiksu, který superhrdiny nikterak neplýtvá a do popředí staví spíše postavy a jejich psychologii, než celoplanetární konflikty vyvolených (Jodorowsky budiž čestná výjimka). Rozhodně by nemělo chybět v knihovně žádného znalce, jakož i člověka, který z předchozích důvodů toto médium doposud odmítal. A jestli náhodou krvi a syrovosti tak úplně nefandíte, pořád je tu Bryan Talbot.