Zavřete oči, přichází Sandman

Mistrovské dílo světového comicsu nás provede nejtemnějšími sny

Comics u nás nemá silnou tradici autorskou ani čtenářskou. Společně s dalšími tvůrčími formami, jež  balancují na hraně rigorózní literárnosti, bývá často považován za téměř infantilní žánr pro dvanáctileté kluky, který není hoden seriózní pozornosti. Ve Velké Británii i Spojených státech čte kvalitnější comicsy velmi široké spektrum čtenářů, u nás zatím zůstávají v úzkém ghettu nadšenců.  Výjimku dosud představoval jen Spiegelmanův comics Maus, ten si ale vážnou pozornost vysloužil především tématem holocaustu.
Specializované nakladatelství CREW nyní vydává další dílo, které vžitou představu druhořadého žánru vyvrací. První ze série knih Angličana Neila Gaimana o pánovi říše snů Sandmanovi s titulem Preludia & nokturna se totiž noří do lidského podvědomí s takovou působivostí a hloubkou, že se suverénně vyrovná většině “vážné” psychoanalyticky orientované literatury. 

Kdo je Morfeus?

Neil Gaiman se proslavil jako autor tzv. “městské fantasy” literatury a jako takový je znám i u nás: v českém překladu vyšly knihy Dobrá znamení (s Terry Pratchettem), Nikdykde, Hvězdný prach, Američtí bohové a pak ta nejbizarnější – Sandman – Kniha snů. Nejbizarnější proto, že jde vlastně o knihu, jež je věnována přijetí a ohlasům Sandmana zejména v anglosaském světě, Sandman samotný ale dosud česky nevyšel. S nejvýznamnějším Gaimanovým dílem se tak český čtenář může seznámit až nyní, sekundární literatura a fantasy příběhy ho snad alespoň stihly řádně nažhavit na samotný comics.

První z několika dílů comicsových knih (neboli “booků”, jak se jim hezky česky říká v comicsovém slangu) o Sandmanovi s názvem Preludia & nokturna sestává z osmi volně na sebe navazujících příběhů, propojených ústřední postavou. Sandman, který v této knize nese jméno Morfeus, je prastarou postavou: s tímto pánem snů se setkáme v německé lidové mytologii, stejně tak u E. T. Hoffmana a přeneseně i v anglosaských pohádkách. Temná postava našla uplatnění i v populární hudbě. Americká rocková skupina Metallica jí věnovala magahit Enter Sandman, a mnozí si pána snů budou pamatovat hlavně z úžasné písně Nicka Cavea Tupelo, v níž s příchodem Sandmana začínají malé děti fascinovaně naslouchat bušení vlastní krve. Podobně jako Caveova uhrančivá skladba z roku 1984, také Gaimanův comics oslovuje temnou stránku lidské psýchy. Sandman, házející zrnka prachu do očí a vyvolávající z nitra ty nejhorší sny, přeludy a fantazie, uhrančivá postava prostupuje niterně všemi lidskými životy, nad nimiž vládne neuvěřitelnou mocí. Ne ale mocí tradičních bohů: Morfeus je starší a bohové jsou navíc smrtelní – umírají, jakmile v ně lidé přestávají věřit. Ne tak pán snů – toho lze maximálně vyvolat, polapit a na dlouhé roky uvěznit pod skleněným poklopem, což zachycuje první kapitola, ukrást mu jeho nástroje, zejména váček, v němž jsou uvězněny sny lidí. Následky jsou ovšem nedozírné – ty pak zachycují následující příběhy a vzhledem k tomu, co bylo řečeno, není divu, že kniha vyšla v řadě Vertigo, jež je vyhrazena hororovým příběhům. V tomto ohledu je Sandman úžasným vyjádřením paralely s vytěsněním psychických problémů do nevědomí a hezkým podobenstvím o posedlosti mocí: lidé se snaží získat co největší moc, ovšem v jejich pyšném vzestupu vzhůru je srazí něco, co považují za banální – vlastní nevědomí, sny, představy a často potlačované fantazie

Diagonála kultury

Bylo by ale mylné si myslet, že Sandman je prostě jen další z moře přímočarých hororů: literární a výtvarné kvality jej posouvají mnohem dál. Gaimanovi se společně s kreslíři Samem Kiethem a Malcomem Jonesem III podařilo dosáhnout úžasného vypravěčského účinku. Skvostná je hlavně postava Morfea – vysoký, vyzáblý muž, s hustou kšticí rozčepýřených vlasů, oblečený do dlouhého pláště se zdviženým límcem trochu připomíná zpěváky některých britských rockových kapel (třeba Sisters of Mercy), obrovského účinku, a to nejen u hlavní postavy, dosahují kreslíři ostrými, lomenými liniemi, přičemž jejich sebemenší nuance skvěle akcentují sebemenší změny atmosféry, nálady či významové posuny. Příběh je značně komplikovaný, už kvůli střídání postav, ovšem mnohem víc kvůli látce. Gaiman a spol. se totiž pustili do úkolu, který zaměstnává literaturu od úsvitu písemnictví, totiž popsat snový svět. A dlužno dodat, že se jim to daří leckdy mnohem lépe, než literárním dílům přímo či nepřímo inspirovaným psychoanalýzou. Právě výběr média jim v tom velmi pomohl. Ukazuje se totiž, že žánr comicsu, jeho způsob vyprávění, ale ještě hlouběji způsob reprezentace, umožňuje říci věci, které na čistě doslovné rovině zůstávají nevyslovitelné.

Nevyslovitelné proto, že pluralita významů, tolik důležitá při zachycování mytických, mystických a duševních dimenzí, je v jazyce do jisté míry vždy omezená, svázaná požadavkem „čitelnosti“. Kombinace textu a obrazu je v tomto svobodnější, respektive dává větší svobodu čtenářově interpretaci. Úhelným kamenem comicsu je zkratka – a Neil Gaiman a spol. to moc dobře vědí. Některé věci jsou znázorněny dosti detailně, ty závažnější však leckdy jen naznačeny. Wittgenstein kdysi prohlásil, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. O snech se často mluví špatně, jak je ale vidět, kreslit se dají líp.

Sandman naplno využívá všech prostředků, které mu poskytuje žánr, a přidává další. Zejména úžasně kombinuje četné odkazy a citace (jak textové, tak obrazové) z dějin západní kultury i mytologie, takže veškerá kultura se jeví jako organické pokračování mytologie. A jejich úžasným průřezem, odzbrojující diagonálou je tento comics. Celkové vyznění? Jistě by šlo comics číst jako moralitu – ostatně jako většinu literatury inspirovanou snovou dimenzí či psychoanalýzou. Ano, jistě, na sny, na duši se nevyplatí zapomínat, ale o tom Sandman tak úplně není. Mnohem spíše nabízí působivý obraz světa, který je jiný, kterého se nelze zmocnit racionálním myšlením, světa, jenž se zcela vymyká lidské moci. V tomto ohledu je Sandman ne-humanistický – ukazuje člověka vydaného na milost a nemilost silám, které na něm nejsou nikterak závislé a které jsou mnohem silnější.

Sluší se říci též pár slov k českému vydání. Naprosto precizní, profesionální práci odvedl překladatel Viktor Janiš. Někoho by mohlo napadnout, že zdůrazňovat kvalitu překladu u comicsu je nadbytečné, ale není. Právě marginální žánry (comics, fantasy, sci-fi) často trpí více než jiné přemírou entusiasmu a mnohem menší dávkou profesionality. Skvělé je i grafické zpracování, kdo ale Sandmana viděl v angličtině, toho zarazí, že české vydání je černobílé. Odklon od barvy byl patrně veden pochopitelnými ekonomickými ohledy, nicméně výslednému efektu to nikterak neubližuje, ba naopak: Preludia & Nokturna je povětšinou velice temná kniha a ostré černobílé linie toto ladění ještě zvýrazňují.

Napsal: Ladislav Nagy
(c) RESPEKT, 2002