Watchmen/Strážci – Moore Alan, Gibbons Dave

Představte si, jak Old Shatterhand přivede dceru náčelníka Apačů do jiného stavu, vše cynicky zapře a vysměje se jí. Představte si, jak se dospělému Mirku Dušínovi za války vrazí mravnost do hlavy tak, že se stane dozorcem v lágru. Zkrátka vyberte si jakoukoli čirou žánrovou studánku naivní dobrodružnosti a černobílosti – a pak do ní dusněte bagančetem. Tím získáte aspoň základní představu, co v roce 1984 provedl Alan Moore s komiksem. Vzal jeho hrdiny (ty potírající Zlo jen svaly a odhodláním, typ Batman, i ty používající k témuž nadlidské schopnosti, typ Superman) a z útěšného světa dobrodružství, kde padouch je vždycky padouch, je uvrhl do světa ne snad reálného, ale tomu reálnému velmi podobného mravní nejednoznačností, bolestností, do světa po okraj naloženého vinou, výčitkami, pochybnostmi.

Monumentální Mooreův komiks Strážci (na obálce zachovávající i původní titul Watchmen, především proto, že český název nese nedobrou souvislost s chabou normalizační napodobeninou Rychlých šípů) je dalším z řady děl tohoto vynikajícího scenáristy v produkci BB/artu. Kvůli neblahé propasti ve vydávání komiksu v Česku putujeme blaze proti proudu Moorova osobního času: milovníci žánru se nejprve mohli seznámit s jeho novějšími díly, v nichž už jsou jeho pošklebky zmoudřele laskavé (Liga výjimečných, Z pekla, Top 10), a teprve teď poznávají starší kousky z radikálnějšího období (před Strážci z jeho starších děl vyšel vlastně jen Bažináč, též Swamp Thing zvaný).

Pokud si někdo chce ověřit onu zprávu, která u nás k širšímu okruhu čtenářů výrazněji proudí snad posledních deset let, totiž že i komiks má své umělecké a intelektuální vrcholy, zde má příležitost z nejskvělejších. Navíc tu autoři vytvářejí cosi, co nelze nazvat jinak než hodnotnou “literaturou”, nikoli z materiálu k tomu tak jako tak předurčeného, jako třeba v případě Spiegelmanova Mausu, ale z podkladů typicky patřících do komiksového světa. Tomu odpovídá i kresba, barvy a rámečkové členění, které se z u nás vydaných děl snad nejvíc podobají nebožtíku Rexi Starrovi (kdyby jej někdo koloroval) a jež snad byly poněkud „retro“ už v době vydání. Kdo hledá experiment a revoluci ve výtvarné stránce komiksu, tady je nenalezne – a záměrně.

Převratem je scénář: děj díla sleduje osudy hrstky bojovníků se zlem v době a situaci, kdy takové partyzánství už vyšlo z módy a svět dává přednost konvenčnímu boji se zločinem, totiž za pomoci mocenského a policejního aparátu. Mezi řádky i přímo v řádcích stále více vyčítáme jednu z možných hlavních myšlenek knihy (a všech děl typu „je těžké být bohem“ vůbec): že spravedlnost je sice podstatně lepší než pomsta pro celek, ale jedince, kteří mají tu smůlu, že se ať volky či nevolky stanou jejími vykonavateli, ohýbá a destruuje stejně jako moc, která je ostatně jen jinou její podobou. Spolu s rozvíjením skvěle vymyšleného, víceproudého příběhu (jak jinak, u velikého fabulátora Moorea) tak sledujeme i rozklad hrdinů a jejich bezmoc před směšným i hrozným peklem spravedlnosti, do kterého se sami uvrhli.

Další roztomilou vlastností Strážců (a jejich tvůrce) je, že se tu setkáváme s vrcholem toho, čemu se říká sekundární inspirace: s dílem vloženým v díle. To není jako samotný koncept nic mimořádně originálního, najdeme bezpočet románů, v nichž některý hrdina píše jiný (vložený) román, i „divadel v divadle“, kde herci hrají, že něco hrají (pokud si vzpomínám, pravzorem je Sen noci svatojánské; milovníky komiksu pak odkážu na jednu část třetího dílu Sandmana, což je komiks, kde postavy hrají, že hrají Sen noci svatojánské, jehož postavy zase hrají, že hrají jinou hru…) Ve Strážcích je touhle „literární matrjoškou“, kterou můžete vyndat z rámcového díla, skvělý vložený pirátský komiks „Černé lodě“. Kdysi jsem tvrdil o skvělé Kayově fantasy Tigana, že je dokladem pravdivosti švejkovského tvrzení, že uprostřed Zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší, než ta naše: uprostřed románu Tigana je vložená novela Dianora, která je pomalu lepší než Tigana sama. Nevím, jestli podobný paradox platí i tady, ale určitě by se Černé lodě jako kvalitní dílko svého druhu klidně daly vydat samostatně.

Mimochodem, to je zřejmě Moorova trvalá posedlost: kdyby reálně existoval svět komiksu, co by v něm měli místo komiksu? Tady to řeší pirátskými dobrodružstvími, v Top 10 si hrdinové čtou komiksy z nefantastického světa (Byznysman), v minisérii Smax (vyjde letos v květnu) si zase trpaslíci hrají obdobu Dungeons and Dragons, která se odehrává v obchodním domě.

Libůstkou, které se Moore také věnuje, jak vidno, programově, jsou nekomiksové, „tištěné“ přídavky (jakými jsou v Lize výjimečných 1 povídka, v Lize 2 Almanach a ve veledíle Z pekla nespočetné dodatky): tištěné mezikapitoly sice někdy poněkud napínají čtenářovu trpělivost a zejména v posledních sešitech jsou už mírně „tažené z paty“ a neříkají nic nového, ale plus minus autobus i ony přispívají dojmu, že se jedná o dílo, které z běžné komiksové produkce ční jako maják.

Jako každé dílo se i Strážci dají hodnotit buď nadčasově (o což jsem se snažil dosud), ale také jako znamení své doby. A i v tomto ohledu dělají právě to, co by dobrá literatura dělat rozhodně měla: ponoukají k zamyšlení. Jsou totiž očividným produktem vrcholící studené války. Z dvacetiletého odstupu vidíme, jak obludně lehce se rozlouskly problémy, jež tehdy všem připadaly neřešitelné (hlavně rovnováha síly mezi USA a SSSR; no jen si vzpomeňte, že dokonce i američtí SF autoři automaticky operovali sovětským impériem na stovky let do budoucnosti), a jak ještě obludněji chutě naskákaly problémy nové. Pak buďte prognostikem a futurologem… nebo scifistou.

Když se k tomu všemu přidá překlad, který elegantně proplouvá stovkami nástrah originálu (včetně rafinovaných napojení jednotlivých dějových linií posledními a prvními slovy na jejich stránkových přechodech), dobrá redakční péče a sazba a kvalita tisku i vazby, určitě jde o jeden z nejzásadnějších počinů, který můžeme z onoho relativního komiksového boomu na našem knižním trhu posledních let vylovit. A konečně, proč si z WATCHMEN/STRÁŽCů nevzít i ono školácké „poučení pro život“? No jen si račte přečíst zprávy od nás i ze světa –  a pak mi zkuste tvrdit, že otázka, kdo nás bude hlídat před těmi, kdo nás mají hlídat, ztratila od roku 1984 (nebo od 1. století, kdy totéž napsal satirik Iuvenalis) na naléhavosti.

Poznámka autora: Základem pro tuto recenzi byl článek pro MF Dnes, který v tomto deníku vyšel 23. 2. 2005. Tato verze nicméně obsahuje i ty části, o které musela být novinová recenze kvůli omezením daným rozsahem zkrácena, a několik připsaných odstavců, které jsem si v článku určeném pro širší, nescifistické publikum musel odpustit.