Vraždy a housle – Gaiman Neil, McKean Dave

Gangster Al Capone je vděčným tématem knížek či filmů. Snímek Neúplatní se soustředil na speciální skupinu kolem Eliota Nesse, která ho měla dostat za mříže; objevil se i v Road to Perdition (ačkoliv jen ve verzi pro DVD). Spisovatel Peter F. Hamilton ho zachytil jako ducha ve své  The Night´s Dawn Trilogy. Jako jediná reálná postava v historii Tintinových dobrodružství se objevil v albu Tintin v Americe. Ušetřen nezůstal ani ze strany Neila Gaimana, který si ho vypůjčil do svého prvního publikovaného komiksu Vraždy a housle (Violent Cases) coby zdánlivě nedoknutelný mýtus.

Jak vysvětluje Paul Gravett v předmluvě, Violent Cases vznikly pro časopis Escape. Na jejich vzniku se nemalým dílem podílela náhoda, která v kancelářích amatérských manažerů svedla dohromady dva talentované umělce. Jednomu bylo 26, druhému 23. Oba pocházeli z kolébky fotbalu. Jeden pracoval jako žurnalista a chtěl tvořit komiksy, druhý studoval uměleckou školu a chtěl tvořit komiksy. Ihned přeskočila jiskra… Aniž bych vyzrazoval zápletku pokračování Zkrocené hory, jednoduše jsem nastínil první setkání Neila Gaimana a Davea McKeana, které vyústilo v dlouholeté kamarádství (kamarádství!), vznik oceňovaných komiksů (Black Orchid, Signal to Noise, Sandman, Mr. Punch), knížek pro děti (The Day I Swapped My Dad for Two Goldfish, Wolves in the Walls) nebo animovaného snímku Mirrormask z loňského roku.

Původně pětistránková synopse se nakonec rozrostla na 48 stran plných nevšedních výjevů Davea McKeana a z dnešního pohledu klasického Gaimanova vypravěčství, jehož zbožň(ť)ovaný sloh může i zde působit samoúčelně, za každou cenu přitažlivě a v neposlední řadě až nezdravě lidsky a upřímně. Po celou dobu bezejmenný vypravěč, který jako by z bulvy vypadl anglickému scénáristovi, vypráví příběh o svém dětství a hlavně setkání s osteopatem Ala Capona. Kouzlo spočívá v tom, že si po těch letech nepamatuje detaily a stále vnímá tehdejší události z pohledu dítěte, což samozřejmě poskytuje prostor pro snovou malbu, zdánlivě nedokončenou, avšak dokonale splňující svůj účel.

Gaiman vlastně už tady vytváří příběhy v příběhu, podobně jako v Sandmanovi. S tím rozdílem, že nejsou ani zdaleka tak promyšlené a díky omezenému množství stran spíš jen zkratkovitě nahozené. Jejich síla navíc nespočívá v pointě, která jakoby se i vyhýbala celému komiksu a čtenář se tak po dočtení bude muset porvat se svými pocity a sám zhodnotit, co pro něj bylo nejdůležitější. Jestli ocenil rozbíjení hlav baseballovou pálkou (díky nelíbivé malbě opravdu hodně sugestivní scéna), chápal vypravěčovu averzi ke kouzelníkům nebo se jen nechal omámit vůní nostalgie. Z nějakého důvodu to celé drží pohromadě bez větších problémů. Respektive je to hlavně tím, že Vraždy a housle působí jako ilustrovaná povídka, než obrazem vyprávějící komiks. Mnohé se odehrává mimo obraz a bublinu. „Přiveďte ho za týden na kontrolu“, řekl osteopat – to také v mnoha komiksech nenajdete.

McKeanova kresba-malba, silně ovlivněna tvorbou Billa Sienkiewicze, padne ke vzpomínkám, rozplývajícím se „jako pára nad Texasem“, neuvěřitelně. Jak už bylo řečeno, je velmi sugestivní. Scénář i malba jsou totiž téměř surrealistickou koláží (a těm se McKean rozhodně nevyhýbá, však znáte obálky k Sandmanovi). Šikovně zachází se skutečností, že mladého vypravěče vidíme v obraze jen málokdy, a tak celý děj sledujeme jeho očima. Většinou na dospěláky pohlížíme z podhledu jako k majestátu, aby vynikla chvíle, kdy si s osteopatem hledíme z očí do očí. Rozhodně se ale nejedná o nic líbivého, buďto kresbu jednoduše cítíte nebo ne. Každopádně vyžaduje, stejně jako Gaimanova slova, vaši plnou pozornost.

PS: Pokud by spolu někdy Groucho Marx a Albert Einstein měli v pokročilém věku dítě, vypadalo by jako první vyobrazení osteopata. (Právě jsem si zařídil „divný“ reklamní slogan na zadní straně druhého českého vydání. No neříkejte mi, že se ten dvoutisícový náklad nevyprodá během pár dní.:-)