Vetřelci: Omnibus. Kniha druhá

Jestli ano, bude to tím, že se jedná o takřka doslova zkopírovaný perex k prvnímu vetřelčímu omnibusu, který vyšel loni v létě. A i když nyní jdeme do druhého kola, není vlastně důvod ho měnit – jen ještě podtrhnout všechny ty androidy a chtivost a nezničitelnost nočních můr. Jinak hnací motor příběhů zůstává, stejně jako náš oblíbený xenomorf. Některé věci se však přeci jen změnily. K lepšímu, nutno podotknout.

Nejprve ovšem krátké shrnutí toho, jak působila první kniha o přátelských vetřelcích (recenze zde: https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3089 ). Jednalo se o akční komiks, místy až příliš poplatný svému velkému vzoru, kterým byl pochopitelně film J. Camerona, a jeho fanouškům. Převzaté postavy, místy takřka přesně zkopírované scény a jakékoliv záblesky původních nápadů a obohacení utnuty v samém zárodku (například náboženský kult kolem ústředního monstra), aby byly nahrazeny tím, co už je známé a podle tvůrců očekávané (a asi i právem) – mariňáky proti vetřelčí přesile, krvavé rození nových a nových monster, návrat Ripleyové a záchrana malých holčiček…

Tak tyto výtky (pro někoho naopak klady) vůči druhé knize odpadají. Jistě, pořád zůstává neoddiskutovatelný fakt, že se jedná o čistě komerční komiks – adaptace z jiného média, nájemní scenáristé, snaha o to udržet se co nejdéle na trhu… ale to přeci nevadí. S tím počítáme. Zatím všechny omnibusy, se kterými jsme se seznámili, jsou pro tento formát vhodné, protože monstra stojící v jejich středu sice mohou provokovat i po myšlenkové či estetické stránce, ale primárně jsou oslavou krvavé zábavy. A té se nám dostává v míře vrchovaté.
Co na tom, že obnova matičky Země je až podezřele rychlá a bezproblémová? Co na tom, že vetřelci jsou pořád strašným překvapením pro většinu zúčastněných? Co na tom, že lidská technika je na takové úrovni, že někdy nechápeme, proč se vlastně je třeba vetřelců bát? Nakonec se stejně dostaneme na správně stísněné prostory a detaily čelistí, praskajících lebek, krvavých a kyselinových gejzírů, roztrhaných syntetiků. A tentokrát opravdu už nepoplatných filmové předloze.

Scenáristé se ve zde obsažených příbězích (jsou sice jen tři, ale zato opravdu masivní) zaměřili na farmaceutické využití vetřelců (čti: obchod s drogami) a to znamená jediné: naše oblíbené potvůrky se dostávají možná trochu do pozadí, ale o to víc se ukáže, jak je člověk tvor vynalézavý, prospěchářský a manipulovatelný. Dostane se samozřejmě i na tradiční vetřelčí masakry, důkladné, ale až překvapivě nepočetné. Tvůrci si přitom zaslouží pochvalu, protože i když se o vetřelcích tentokráte spíše mluví, přesto jsou všude cítit a napětí je takřka hmatatelné.

Tedy, pokud nebudeme počítat úvodní příběh, Genocidu. Ta je prostě průměrnou hříčkou, kde se chvíli intrikuje, chvíli se nás snaží John Arcudi (ano, ten z Terminátora) přesvědčit, jak je všechno řízeno mamonem a vůbec fuj organizacemi, pak se někam letí, trochu se kočkuje s xenomorfy a pak se zase letí domů. Osobně mě tento příběh utvrdil v názoru, že komiksová „domovská“ planeta vetřelců byl jeden velký omyl, převzatý z dřevních sci-fi představ o prehistorické Venuši, takže je jen dobře, že další příběhy se o její problematiku už nezajímají.

Ve Sklizni se lidský mozek ve snaze o bezpečné využití vetřelců doslova překoná – zvláštní android Norbert je nejen dobrý nápad sám o sobě, ale výborné je i jak souzní s předchozím projektem svého tvůrce a jeho knihou, z níž se nám dostane i citátů. A i když to pořád není nijak hlubokomyslné, rozhodně to funguje o mnoho lépe, než rádoby mystické řečičky na úvod první příběhu. Sympatické na Sklizni je i fakt, že nemá kladných hrdinů, ale přesto jim není problém fandit. Jsou to sympatičtí zatracenci a to je třeba vždy ocenit.

Ovšem nejlepší příběh je poslední. Více než polovinu knihy zabírající Koloniální pěchota. V té se střílí o sto šest, zaujímají se poslední postavení, proniká do zamořených oblastí, bojuje proti podivným mutantům, čelí spiknutí korporací, utužuje morálka mužstva složeného ze samých výlupků… a vlastně to moc všechno nedává smysl. Tedy alespoň z hlediska zdravého rozumu (i ve vojenských intencích), příběh sám jede z bodu A do bodu Z bez zádrhelů, jen je prostě vidět, že jednotlivé zastávky diktuje spíš scenárista, nikoliv zápletka sama.
Jenže to nevadí. Stejně jako to, co bylo už nahoře vytknuto první knize: pochlebování původnímu filmu. Přes to, že se tam objeví jistá Vasquezová, je závěrečný příběh dokladem, že ctít vzor a odkazovat na něj se dá i jinak a lépe. Rozmanitá prostředí, trochu jinak vnímaný protivník a odlišné rozložení sil (a fanatizmu) uprostřed skupiny hrdinů a místo napodobeniny máme skutečně lahůdkovou military science fiction, kde všechny zádrhely, drobné i větší, přebije odsýpající děj bez hluchých míst a s několika pěknými překvapeními a pasážemi, které jsou na pomezí úletu do absurdna (domobrana prototypů syntetiků sem snad zabloudila z nějaké fašistické verze Červeného trpaslíka, ale kdo by se na ně zlobil?). Jen víc takových.

Celkově je druhý vetřelčí omnibus krokem správným směrem. Tvůrcům došlo, že je třeba nikoliv pouze recyklovat jednu a tutéž zápletku, ale zkoušet i něco nového. Využili toho, co jen nesměle naznačili v knize první, a spolehli se na rozsáhlejší, přesto však civilnější příběhy bez snahy o nějaký celovesmírný přesah – takže žádné cizí civilizace, ale jen hezky lidé vs. vetřelci.

Výsledek možná není tak atmosférický, a rozhodně ne hororový, ale o to zábavnější a především uvěřitelnější (globálně, nikoliv v rovině vnitřní soudržnosti jednotlivých příběhů – tam očka mhouřit musíme, ale díky pořádné dávce akce tak budeme činit rádi). V důsledku se tak možná paradoxně otevírá cesta k budoucímu návratu do hájemství děsu. Třeba téma souznění lidí s vetřelci a změny v lidském genomu po tom přímo volají.

Druhá kniha podle mého tu první rozhodně předčí. Zábavná, v mezích zákona a předlohy inovativní a s ohledem na rozsah a provedení v dobrém slova smyslu lidová zábava. Vetřelčí universum se zbavilo všech berliček a zkusilo stát na vlastních nohou. A přes jistá zakolísání bude určitě zajímavé sledovat, kam dojde.

VERDIKT:

Stále ještě pietní, ovšem již ne otrocké rozvedení Cameronovy vize vetřeleckého tématu. Poctivé akční fláky s řádně krvavou omáčkou a s nulovým obsahem zachraňovaných malých holčiček, ale s dvojitou polevou androidních vnitřností. Jen tak dál.

Spáry vetřelců si od lidstva vybraly krvavou daň a za očištění svého světa od bestiálních zrůd jsme zaplatili děsivým zpustošením povrchu Země. Nicméně, objevil se i komerční přínos této pohromy – došlo k objevu neuvěřitelných vlastností krmné šťávy vetřeleckých královen. Hodlá lidstvo opět riskovat samotnou svou existenci, jen aby díky vetřelcům ukojilo své choutky?
Série Vetřelci vydavatelství Dark Horse Comics se u kritiků i čtenářů dočkala nadšeného přijetí a bezesporu ukázala, že prostředí kultovního filmu lze působivě oživit i díky komiksovému zpracování. V druhé knize vetřeleckých komiksů naleznete na více než čtyřech stech barevných stranách další tři vzrušující příběhy: Genocidu, Sklizeň a nikdy dříve nezkompletovanou a skutečně epicky rozmáchlou Koloniální pěchotu.
Jak dokazuje druhá kniha omnibusů, i ta největší katastrofy se dá finančně vytěžit. A ve chvíli, kdy mamutí korporace zjistí, jaké úžasné možnosti poskytuje krmná šťáva vetřelčích královen, stává se z vesmírných přízraků slibný zdroj zisku. Jenže tyhle bytosti nejsou chovné krávy, které v poklidu čekají, až se promění v Happy Meal. Tady se za každou kapku krmné šťávy platí oceánem lidské krve. (anotace)

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz