Vetřelci: Omnibus. Kniha čtvrtá

Minulý vetřelčí omnibus pro mě byl vrcholem, který bude jen těžko překonán. A rovnou je třeba říct, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. Rozhodně se však u toho aktuálního – již čtvrtého – nedá mluvit o zklamání. Nabízí výborné příběhy – ale v ryze klasické kresbě, bez jakéhokoliv experimentu či extravagance (což je právě ta „drobnost“, která bodovala minule).

Staví se na příbězích, na postavách a jejich konfliktech. A pokud se minule omnibusy zbavily závislosti na filmu, nyní dokazují, že mohou čerpat samy ze sebe – na scénu se opět vrací vetřelčí android. Můžeme sice prohlásit, že jednotlivé zápletky jsou variací na již předvedené (především minule), ale vždy se jedná o variace, které přijdou s něčím novým, s nějakým detailem, který když nevyrazí dech, tak alespoň potěší.

Symfonie kopí vypráví o posedlosti hudebního skladatele, který chce využít vetřelcem produkované zvuky ve svém díle. Pro jeho zaměstnavatele se jedná pouze o záminku, jak si vyrovnat účty s nepřátelskou korporací (takže se nám dostane akce při krádeži vetřelčího vejce a zajímavého souboje nindžové vs. vetřelci), ale to je pouze omáčka.

Důraz je kladen na vztah skladatele, vetřelce a jeho ošetřovatelů. Vše je přitom zasazeno do zajímavého kontextu hudby budoucnosti a scénář spěje ke grandióznímu vyvrcholení při příležitosti koncertu populární skupiny. Zcela stranou ponechme určitou svévoli scenáristů, s níž si zjednodušili práci a umístili laboratoř i koncertní sál do stejné budovy – důležité je, že jim to funguje. Drobnosti jako je dobrovolný lidský inkubátor v podobě kytaristy, který už „neslyší“ svou hudbu, či drobné zaváhání, kterého se dostane hlavní ženské postavě, jsou pak něčím, na čem by se dal vystavět i samostatný příběh. Což berme jako důkaz toho, že Symfonie je opravdu skvěle odvedená práce.

O chlup soudržnější, ovšem ne s tak působivým tématem jako je vetřelčí hudba, je Pevnost. Jedna odlehlá stanice, vědec, který je tak trochu mešuge a tak trochu hodně úchylek, a pestrá směs androidů (k nimž má onen vědec místy skutečně vřelý vztah). A samozřejmě vetřelci, lidská hrabivost a situace, která se brutálně vymkne kontrole.

Všechna pozornost se však soustředí na jedinou postavu – vetřelčího androida Jeriho. Trochu se oslabuje hororový původ vetřelce, stejně jako akční nástavba (která se ale razantně vrátí v závěru příběhu). Chvílemi příběh připomíná až komedii o neobvyklých parťácích. O to je pak účinnější závěrečná pointa, kde se i Jeri stane smrtícím tvorem, aniž by ztratil svou přitažlivost a auru „hodného hocha“.

Což se nedá říct o veliteli speciální vojenské jednotky v příběhu Šílenství. Klasická zápletka – výsadek na vetřelci obsazeném území, jejich likvidace a postupný úbytek členů jednotky – je vyšperkován tím, jak jednotka postupuje. Dobrovolník, který se nechá jako živá návnada unést do vetřelčího hnízda a pak se jen modlí, aby kavalérie dorazila včas? Není divu, že jsou jednotliví členové komanda tak trochu mimo.

Dojde samozřejmě i na podraz a nějaké to sebeobětování i naplnění obvyklých dílčích zápletek: takže ano, podrazáka sejme malé vetřelčí překvápko, které de facto sám způsobil. Jeden z mála příkladů, kdy se na odkazy na Cameronův film nezlobím.

Chuťovka Chuť je… prostě o chuti. Někomu sedne, někdo se jen ušklíbne. Každopádně ale dobře zpracovaná studie facehuggera a závěrečná kompozice má prostě šťávu. Pro fanoušky legendárních Spaceballs jistě zdroj pobavení.

O pobavení jsou i závěrečné dva příběhy. Ty mají společného hrdinu, pošuka jménem Mondo Hubič, profesionálního lovce vetřelců. V prvním příběhu musí ochránit kolonii na odlehlé planetě – a sem tam odepsat pár lidí, protože jim už prostě nejde pomoci. V druhém příběhu se pak snaží z vetřelci obsazené planety zachránit dvě dívky, dcery svého zaměstnavatele.

Počet podrazů, motiv lidské hrabivosti ani zobrazení akce či hororových scén tentokrát není tak podstatné. Podstatnou je spíše skutečně komiksová nadsázka obou příběhů. Můžeme ji spatřovat už v samotném charakteru Monda (macho buran, něco mezi Ashem a mariňáky z Cameronových Vetřelců), případně v jeho souboji o vlastní ruku nebo i v chování obou zachraňovaných dívek či sblížení se s jedním malým chlapce.

Scenárista Henry Gilroy vetřelce nijak nedegraduje, ale daří se mu vyprávět roztomilé, zábavné a dynamické béčko. Nic si zbytečně nekomplikuje, takže oba kousky jsou spíše jednohubky, ale takové, z kterých bych si klidně dopřál jeden speciální omnibus.

Postavy jsou tedy tím nejzajímavějším, co čtvrtý omnibus nabízí – právě jejich prostřednictvím rozšiřuje vetřelčí vesmír a podle jejich charakterů nabízí různé žánrové možnosti. Oproti mechanickému naddimenzování vetřelčí hrozby v prvních dvou omnibusech (v mnoha ohledech něco, z čeho se ještě komiks úplně nevzpamatoval – jak je to vlastně s obnovou Země? Kolik uběhlo času? Jak moc byla zasažená? Kde jsou sakra ti mimozemšťané?) rozhodně strategie, které tleskám. A k tomu rozšíření ještě jedna poznámka: Šílenství pokračuje v již vydaném omnibusu Vetřelci vs. Predátor.

VERDIKT: Druhý nejlepší z dosud vyšlých omnibusů, vyvážený mix odlehčení a temné akce s několika nezapomenutelnými postavami. A samozřejmě s vetřelci. Jak jinak.

Příběhy:

Symfonie kopí(Music of the Spears)

Scénář: Chet Williamson
Kresba: Tim Hamilton

Pevnost (Stronghold)

Scénář: John Arcudi Kresba: Doug Mahnke

Šílenství (Frenzy)

Scénář: John Wagner
Kresba: Paul Mendoza

Chuť (Taste)

Scénář: Edward Martin III
Kresba: Mark A. Nelson

Mondo Hubič (Mondo Pest)

Scénář: Henry Gilroy
Kresba: Ronnie Del Carmen

Mondo Rozpalovač (Mondo Heat)

Scénář: Henry Gilroy
Kresba: Ronnie Del Carmen

• scénář: Chet Williamson, John Arcudi, John Wagner ad.
• kresba: Tim Hamilton, Doug Mahnke, Paul Mendoza ad.
• překlad: Martin D. Antonín
• vazba: hardback
• počet stran: 376
• cena: 890 Kč
• vydal: BB/art, 2011

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz