V jako Vendeta – Moore Alan, Lloyd David

Proti proudu času

Nakladatelům se úspěšně daří doplňovat komiksové vzdělání českých čtenářů. Hlavním nosným pilířem ve snažení Crwe a BBartu je bezesporu Alan Moore, anglický tvůrce ověnčený snad všemi možnými i nemožnými cenami. Velkou část Moorovy bibliografie máme zdárně za sebou, další tituly se chystají (Top 10: Forty-Niners, WildC.A.T.S.).

Mezi všemi těmi Eagle, Eisner, Harvey, Kirby, Wizard a dalšími „awards“ se skví i Hugo, cena důležitá nejen pro Moora, ale pro celý žánr, protože ji získal za legendární dvanáctidílnou sérii Watchmen/Strážci. Moore pluje od milých hrátek (Smax) přes promyšlené originální seriály plné odkazů (Liga Výjimečných, Top 10) až po zevrubné studie lidské/superhrdinské psychiky a společnosti, rovnající se té nejhodnotnější literatuře (Strážci, Z pekla). Do poslední skupiny musíme zařadit i orwellovské dílo V jako vendeta, na kterém se nejen kresebně podílel David Lloyd a které, ačkoli se jedná v podstatě o první „moorovku“, zamířilo na pulty českých knihkupectví teprve nedávno. Řekněme si tedy, proč Anglie vládne…

Dějepis profesora Moora

Blíže nespecifikovaný jaderný konflikt zapříčinil smrt miliónů obyvatel Evropy, Afriky i dalších kontinentů. Anglie se válce vyhnula jen díky tomu, že se vzdala všech raket. Ovšem nezůstala bez následků. To co nedokázaly bomby, napravily záplavy, které smazaly některé části ostrovní velmoci z povrchu zemského. Šokovaní a bezmocní občané si v následujících volbách vybrali špatnou politickou stranu a svou zemi předali do rukou ideologie, která de facto znamená fašismus. Z obyvatel VB se stalo stádo, naslouchající jen hypnotickému Osudu. Nikdo se nemůže lišit a pokud ano, je nejlepší poslat ho do koncentračního tábora (anarchisté, homosexuálové, černoši atd.). Dozorčí aparát vidí (Oko), slyší (Ucho) a ovládá (Prst) všechno.
Po několika letech v náručí totality se objevuje tajemný V , podnikající zničující akce proti symbolům režimu. V masce usměvavého harlekýna, s citací Shakespeara na rtech a vražednými pohyby, kterými se nemůže chlubit žádný obyčejný člověk. Je to terorista nebo pravý superhrdina, symbolický pasáček, který chce své ovečky vyvést do bezpečí svobody a demokracie?

Čtenářská frustrace

V jako vendeta není ani jednoduché, ani veselé čtení. Alan Moore byl v době, kdy svůj první souvislý seriál psal, velmi frustrovaný z politiky VB a tento fakt dokázal bravurně přenést na stránky a potažmo i čtenáře. Měl strach, bál se o svou dceru a přemýšlel o opuštění Anglie. (Tenhle pocit mu vydržel až do roku 1988, jak přiznává v předmluvě. Ke vzniku komiksu se vyjádřil i malíř David Lloyd.)

V jako vendeta je dokonce hodně složité čtení. Nicméně vychází z jistých dobře známých reálií a je zasazeno do obyčejného světa. Promyšlená hierarchie dozorčího aparátu je reálná a není těžké představit si, jak by fungovala. Alegorické názvy jako Ucho, Oko nebo Prst jsou už „jen“ něčím navíc. Hlavní postava knihy – V, jeho chráněnec – dívka Evi, i další postavy oplývají složitou a promyšlenou psychikou a kolikrát je velmi težké přiklonit se jednoznačně na jednu nebo druhou stranu. S „hrdiny“ knihy se velmi těžko ztotožňuje, nikdo z nich není vyložený sympaťák a všichni jsou nějakým způsobem deformováni. V pobytem v koncentráku, Evi působením svého nového opatrovníka, vedlejší postavy režimem, samotný vůdce pak citově.

Tajemný V dokonce vůbec neprozradí svou identitu. Zachránil dívku Evi nebo si v ní vyhlédl svého nástupce? Bojuje ještě proti despotickému režimu nebo se za svůj pobyt v koncentračním táboře mstí na nevinných obětech? Spíš než na stránkách se utváří v našich hlavách. Jediné, co se dovíme, jsou okolnosti jeho zrodu, z toho vyplývající motivace a to, že za útoky je i něco víc, než jen víra ve změnu režimu. Vendeta v názvu knihy není jen tak.

Bohužel Moore nebyl v roce 1981 ještě tak vypsaný, scénář postrádá dravý tah na branku a lehkost, s jakou autor pracuje i ve svých pozdějších, neméně obtížných dílech. Tuny textu sice obsahují nejednu perlu a myšlenku, která by si zasloužila vytesat do adamantia, ale ve většině případů nikam děj neposunují. Díky tomu si komiks udržuje pomalé tempo, spoustu prostoru k přemýšlení a depce, která se musí chtě nechtě dostavit u každého člověka, používajícího mozkové závity. U „starších ročníků“ bude tenhle pocit ještě umocněný vzpomínkami na komunistické Československo. A může se vlastně zdát malicherné, že Moore píše o zemi, kterou tolik emigrantů považovalo za ráj demokracie, s takovým despektem a neuvědomuje si, že jiné země v jím popisovaném režimu trpí desítky let.

Moorova děsivá představa o budoucnosti VB je naštěstí čím dál tím více vzdálená přítomnosti. Není to zas tak dlouho, co Tony Blair ustoupil benjamínkům Evropské unie ohledně finanční politiky nebo byl přijat zákon o registrovaném partnerství homosexuálů (zdravíme čerstvě “provdaného” Eltona Johna:) ). Jediným přetrvávajícím problémem, se kterým Moore vyrukoval, tak paradoxně zůstává terorismus. Záškodnické akce V se asi nedají nazvat jiným termínem a věřím, že po 11. září 2001 se v Americe okolo Vendety, respektive teroristy v hlavní roli, hodně napovídalo. V jako vendeta ovšem nebylo zamýšleno jako nadčasové dílo, nýbrž výpověď jedinečného scénáristy a jeho spolupracovníka. Výpověď značně intimní, plná strachu a obav. Nebál bych se ji z pohledu dnešního čtenáře označit za lehce nesrozumitelnou, obtížnost textu je enormní a jeho dopad je přímo úměrný vůli přemýšlet.

Frustrující vizualizace

David Lloyd je u nás v podstatě neznámý pojem. Z jeho díla je pro českého čtenáře důležitý/zajímavý snad jen Sláine. Práci na V jako vendeta si vysloveně užíval, protože Alanův pesimistický pohled na věc sdílel. „Véčko“ je už ale staré 25 let, což se na vizuálním zážitku podepsalo. Samotná kresba je dobrá, černé plochy jsou dnes „v módě“, ale ten koloring… kvůli němu pro Vendetu určitě podruhé nešáhnete. Naopak se budete štítit, budete zklíčeni, budete se bát a to je ten nejlepší způsob, jak doprovázet ponurý Moorův scénář. Celková špinavost a zaostalost barev jen podtrhává výsledný dojem. Pokud si chcete udělat přibližnou představu o tom, jak V vypadá, koukněte se do alb XIII, uberte detaily, ztlumte barvy a přidejte černé plochy.
České vydání od BBartu je tradičně skvělé. Matný přebal, pevná vazba se záložkou, kvalitní reprodukce a dokonce lepší koloring než u originálu. Překlad Richarda Podaného pod redaktorským dohledem Viktora Janiše si například dokázal ponechat všechny názvy kapitol s počátečním písmenem V, překladatelé si poradili i s hutnými citacemi a písní, která tvoří prolog k druhé části knihy. Vydání obsahuje i doslov o vzniku komiksu, obálky a dva kratší bonusové příběhy ze světa V. Překlepů v objemném textu, rozkládajícím se na 286 stranách, je jen pár (ale nepoznačil jsem si stránky, takže mi nemusíte věřit). V otázce luxusu patří česká mutace za 690 Kč,- do vyšší komiksové třídy a zasluhuje plný počet bodů.

K jako klasika

V jako vendeta je dnes již klasickým dílem. Stejně jako má sci-fi 1984 nebo 451º Fahrenheita, má komiks Vendetu. Obávám se, že nejeden čtenář by ale mohl být zklamaný. Vendeta je totiž opravdu velmi zdlouhavé, náročné čtení, postrádající nějakou přímočařejší dějovou linku. Hlavně mladší a občasní čtenáři by mohli mít problém s jeho „uchopením“. Víc než superhrdinských kousků se dočkají filozofujících rozprávek a politiky. Vendeta je silná a vyrovnaná jako celek, geniální scény byste spočítali na prstech nešikovného pyrotechnika (např. monolog, který V vede se sochou, zobrazující spravedlnost). Samozřejmě, že kdekdo může zaujmout pózu „Nejlepší komiks roku 2005“ a přitom absolutně nepochytit, o co tvůrčímu duu šlo. (Nemyslete si, že nadržování „za zásluhy“ je jen doménou filmových akademií.)
Vendeta je zkrátka povinností každého moorofila, komiksofila a lidí, kteří se chtějí/potřebují přesvědčit o tom, že tohle médium může být nositelem hlubšího poselství. Slovníkem Jiřího Pavlovského je to přesně ten typ komiksu „Co vás složí na zem a ještě do vás chvíli kope“.