Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 3

Děj postupuje svižně vpřed, žádné úvodní shrnutí děje předchozích dílů se nekoná (1) a vlastně ani není nutné, protože děj je rovný jako pravítko. Narozdíl od druhého dílu nezbyl prostor pro nějaké humorné odbočky, vyjma představení Alexandra rodičům a kromě několika Raveniných představ. Když už jsme u nich – snové představy nebo flashbacky postav mají tradičně černé rámování, čehož se drží i Upíří polibky – až na jednu výjimku asi v polovině mangy, která – díky své délce a normálnímu rámování – čtenáře dost zmate a vyděsí. Ale možná to byl účel.

Protože předchozí pokusy zmocnit se fiól nevyšly, rozhodl se Claude pro frontální útok. Otázku, jak ukrýt upíry mezi obyčejnými lidmi, vyřešil vcelku originálním způsobem – uspořádáním upířího maškarního bálu, během kterého se hodlá zbavit Alexandra i Raven, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost. Trochu to připomíná děj filmu Blood: The Last Vampire, kde se zase upíři a démoni prohání během noční středoškolské halloweenské oslavy, až na to, že Upíří polibky jsou určeny jiné cílové skupině, takže krev proudem rozhodně nepoteče.

Už jsem zmínil krev. Upíří polibky jsou asi prvním příběhem, ve kterém tato červená tkáň nestříká ani neteče, a to ani ve formě nosebleedu (2). Nebýt fióly s krví, mohl bych říct, že jí v celé trilogie není ani kapka. Na jednu stranu je sympatické, že Raven neslouží svému upířímu milenci jako chodící svačinka, jak je u podobných příběhů zvykem. Na druhou stranu to působí nerealisticky – Raven chodí s upírem a neřeší, kde její milý bere krev nebo peníze. Podotýkám, že upíři nejsou žádnými „vegetariány“ – argumentem a minori ad maius lze dovodit, že pokud poloviční upíři vykrádají krevní banky, tím spíše musí pít lidskou krev i „opravdový“ upír. Absence rodičů sice nepřekvapí, alespoň ta však má přirozené vysvětlení. Alexandrovi rodiče zůstali v Rumunsku, zatímco on se přestěhoval do USA. Z ostatních upířích klišé je – stejně jako v předchozích dílech – použit pouze česnek a přespávání v rakvi. Oproti šílenostem, jaké jsou k vidění třeba v manze Hellsing, je to jistá úleva, zároveň však implikuje, že k žádným velkolepým soubojům nedojde. Mimochodem, chcete-li děj pochopit, pouze s třetím dílem si nevystačíte. (3)

Konec trilogie je typicky americký a překvapivě jednoduchý, až se čtenář diví, proč kolem toho byl takový humbuk. Stejně není vyřešeno vše, nejspíš proto, že kromě mangy už vyšel šestý díl románu Upíří polibky, takže všechny tyto nejasnosti mohou mít docela logické vysvětlení – na druhou stranu sama Ellen Schreiber přiznává, že román a manga jsou dvě oddělené série (4). Bohužel, osmidílnou románovou sérii, často srovnávanou se Stmíváním, v České republice (zatím?) nikdo nevydává.

Největší změnou oproti předchozím dílům je výtvarnice. Priscillu Hamby, tvořící pod pseudonymem Rem, vystřídala Elisa Kwon, což je škoda, protože původní ilustrace měly tu správnou dávku roztomilosti a smyslu pro detail, včetně přiměřeně propracovaného pozadí. Elisa Kwon měla práci ztíženou nutností navázat na předchozí styl. Ačkoli dokázala napodobit styl Rem (úvodní i závěrečná kapitola jsou nakresleny opravdu dobře), některé obrázky se povedly méně. Asi nejvíc to odnesla Becky Millerová, která už zdaleka nevypadá tak roztomile jako v předchozích dílech (o Claudovi Sterlingovi lze říct to samé), oči postav také vypadají jinak. Celkově vzato však změna výtvarnice není žádná katastrofa. (5) I třetí díl obsahuje řadu „superzdeformovaných scén“, které však nepůsobí příliš rušivě. Ačkoli má Rem profil na Deviantartu , nepovedlo se mi zjistit, proč neilustrovala závěrečný díl. Můžete se jí zeptat sami, jestli chcete.

Technická stránka je bezvadná. Překlad Markéty Pravdové je přirozený, v textu nejsou žádné překlepy ani pravopisné chyby a obálka (Raven s Alexandrem a probíhající oslavou na pozadí) dokonale ladí s obsahem. Knížka obsahuje i malý bonus v podobě autorčina doslovu a pěti stránek fanartů kolísavé kvality (věkově odpovídající čtenářkám). Dalším kladem je, v porovnání s ostatní u nás vydávanou mangou, nízká cena. Narozdíl od ostatních manga komiksů se Upíří polibky čtou normálně, tedy zleva doprava.

Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 3 jsou určeny především náctiletým fanynkám dětí noci, kterým stačí jednodušší příběh a nepříliš komplikovaný děj. Ostatní čtenáři se u této americké šódžo mangy mohou také pobavit, i když občas trochu jiným způsobem, než autorka zamýšlela. Ačkoli jde o typické odpočinkové čtivo, své čtenáře nezklame ani neurazí. Pokud už jste přesyceni Stmíváním a hledáte nějaký krátký, milý příběh o vztahu nesmrtelného upíra a lidské dívky středoškolského věku, ve kterém nenajdete jediný osikový kolík, stříbrnou kulku nebo hostii, zkuste manga trilogii Upíří polibky: Pokrevní příbuzné.

1) Vyjma stručného představení hlavních postav.
2) Nosebleed je čistě japonský fenomén, který se vyskytuje především v humorně nebo eroticky laděných příbězích, ve kterých dochází k interakci obou pohlaví. Nadržený klučík spatří dívku svých snů a ideálních proporcí, zahlédne její pantsu (nebo cokoli jiného) a vzápětí se kácí k zemí, přičemž mu z nosu tryská proud krve. Má to být vtipné, ve skutečnosti to nahrazuje jiné projevy sexuálního vzrušení (erekci). U dívek je nosebleed výjimkou, viděl jsem ho jen v sérii Maria Holic . Jinak jde o pravidlo anime č. 40, resp. obdobu pravidla č. 38.
3) Respektive, ono si jde ledacos domyslet, příběh není vůbec složitý, ale vždy je lepší znát postavy z dřívějška.
4) Autorka to myslela nejspíše tak, že manga má sice ty samé postavy jako román, ale děj mangy není zrekapitulován v manze a vice versa. Takže charaktery a minulost hlavních postav jsou společné.
5) Paradoxně zahraniční fanynky na svých blogíscích změnu kresby tvrdě kritizují. Omlouvá je jen jejich nízký věk. Například tvrzení zlých jazyků, že Ellen Schreiber ukončila mangu jen kvůli změně výtvarnice, je úplná pitomost, protože Upíří polibky: Pokrevní příbuzní byly od počátku koncipovány jako trilogie a s dalším rozšířením se nepočítalo.