Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 1 + 2

Být gotičkou (3) v malém městě je těžké, ale randit s upírem je ještě těžší. Své by vám o tom mohla vyprávět šestnáctiletá Raven Madisonová, která začíná chodit na střední školu v Dullsville a z jejíhož pohledu je téměř celý děj vyprávěn. Jejím dětským snem je chodit se skutečným upírem. Toto přání se jí splní v okamžiku, kdy se do nudného Dullsville nastěhuje Alex Sterling, který přicestoval z Rumunska a o němž si jeho okolí šušká, že je to upír (a jako správný upír je velmi sexy). Romantická schůzka Alexe s Raven na místním hřbitově za svitu luny však končí nálezem čtyř čerstvě vykopaných hrobů s prázdnými rakvemi. Brzy se v okolí začíná motat partička upírů, kterým nevadí denní světlo a jejichž vůdce, Claude Sterling, má se svým bratránkem nevyřízené účty. Je to záporák a má PLÁN.

Takhle nějak začíná manga série Upíří polibky: Pokrevní příbuzní, zaměřená především na cílovou skupinu ve věku Raven. To ovšem neznamená, že se u ní nepobaví i starší čtenáři, i když poněkud jiným způsobem. Příběh je jednoduchý a lineární, tudíž do značné míry předvídatelný, ačkoli pár dějových zvratů se v něm taky najde. Přestože první díl je docela krátký (zhruba sto stránek děje a pár přídavků) a soustředí se na hlavní dějovou linii, autorce se i přesto podařilo do děje propašovat tři do očí bijící nelogičnosti. Dvě z nich se při dobré vůli dají přehlédnout, třetí ovšem dělá z partičky nových upírů blbce, což poněkud kazí výsledný dojem.

Ve druhém díle už je do lineárního děje přidána spousta krátkých epizod, odehrávajících se buď ve škole, nebo u Raven doma, a dá se říct, že jsou mnohdy zábavnější než hlavní dějová linie. On totiž všední život upírů mezi lidmi není jednoduchý – nemůžou na slunce (alespoň většinou), neodráží se v zrcadlech, nejdou vyfotit a pak je tu pochopitelně otázka jídla, vlastně krve. Neprozradit se dá občas hodně práce a raději ani nedomýšlet, co by se stalo, kdyby šel upír třeba k zubaři.

Ačkoli příběh obsahuje dost klišé (upír bydlí ve starém rodovém sídle, přespává v rakvi atd.), některým se přece jen vyhýbá, takže Raven neslouží svému upířímu milenci jako chodící svačinka (což v manze a anime není právě obvyklé), upíři nejsou všemocní (neproměňují se v netopýry, nemají nadlidskou sílu) a v dosud vydaných dvou dílech se neobjevil jediný osikový kůl, stříbrné kulky nebo svěcená voda (pouze česnek), což je v rámci příběhu s upíry věc skutečně nevídaná.
Ještě zábavnější by bylo, kdyby Alex nebyl skutečný upír, jen by si to o něm všichni mysleli a ve skutečnosti by trpěl kožní chorobou, způsobující extrémní přecitlivělost na sluneční záření. Pokud vím, tak tento nápad ještě nikdo – ani Terry Pratchett – nepoužil (příležitost pro vaši tvořivost, milí čtenáři).

Co se týče grafické stránky, ta je vynikající, počínaje už samotnou obálkou. Co by za to jiné komiksy daly, kdyby vypadaly tak dobře. Postavy mají tu správnou dávku roztomilosti (to platí především pro hlavní hrdinku nebo pro upíří děti), detailů je přiměřené množství a rovněž okolním kulisám je věnována náležitá pozornost. Potěší i fakt, že se příběh neodehrává v Japonsku. Ostatně americká výtvarnice Priscilla Hamby, tvořící pod pseudonymem Rem, vyhrála hned první ročník soutěže Rising Stars of Manga (4), každoročně vyhlašované vydavatelstvím Tokyopop, o pět let později získala se svou jednorázovkou Kage no Matsuri (5) hlavní cenu v soutěži Morning International Manga Competition, vyhlašované pro změnu vydavatelstvím Kodansha Weekly, a do budoucna se od ní máme určitě na co těšit. Ostatně, třetí díl Upířích polibků má být vydán v září tohoto roku.
Na druhou stranu obsahuje manga spoustu superzdeformovaných scén, obvykle tam, kde hlavní hrdinka projevuje vypjaté emoce (nebo se chová hloupě). Kupodivu to nepůsobí příliš rušivě a jejich výskyt odpovídá cílové skupině, tedy mladším čtenářům. Oba díly obsahují i pár bonusů v podobě skic hlavních postav, jejich možných variant a krátkého popisu jejich oblečení nebo výrazů a také ukázky z románů Upíří polibky, z nichž je celá manga odvozena. Ovšem nevím, nakolik je vhodné publikovat přeložené ukázky z knih, které v ČR ještě nevyšly.
K překladu tentokrát nemám výhrady, jen občas šlo něco přeložit lépe, resp. přirozeněji. Konečně, co se týká technického zpracování, Upíří polibky jsou vydávány v „evropském“ stylu, takže se – narozdíl od jiných mang – čtou zleva doprava a zepředu dozadu.

Kvalitně nakreslená, o něco hůř už napsaná šódžo manga s lineárním příběhem a jen mírným výskytem klišé o upírech, která je určena své cílové skupině, pro ty ostatní to bude příjemné oddechové čtení. Kupovat pouze první díl bez dalšího nemá smysl, nehledě na to, že druhý díl je lepší (a delší).

Jaké je tedy hodnocení? Jste-li běžný čtenář, pak mají oba díly 50%, patříte-li do cílové skupiny, pak si první dva díly Upířích polibků zaslouží až 70%.

(1) to platí především o Tině Salo, ačkoli ta je oproti zbytku Alrauniny tvorby ještě velmi umírněná.
(2) šódžo, v japonštině „dívka“, je žánr mangy zaměřený na dívky ve věku přibližně 11 až 19 let.
(3) gotička je označení pro gotickou lolitu, styl oblékání, pro který je typická černá rtěnka a lak na nehty, černé a bílé krajky a kožené doplňky poseté hřeby, kříži a lebčičkami. Minisukně (nebo naopak sahající ke kolenům). A těžké boty. Určitě už jste jich pár potkali. Ačkoli v případě Raven jde o kombinaci gotické lolity a punkerky. Opravdové gotické lolitky vypadají asi takhle.
(4) Rem vyhrála v roce 2002 s mangou Devil’s Candy. Soutěž slouží nakladatelství Tokyopop k vyhledávání nových talentů, kterým následně nabídne publikování jejich prvotiny (obvykle trojdílné mangy) a následně další spolupráci.
(5) jednorázovka, z anglického „oneshot“, slangový výraz označující krátkou mangu, která nemá žádná další pokračování, v podstatě kreslená povídka.