TOP 10: The Forty-Niners – Moore Alan, Ha Gene

Jak už název napovídá, nová minisérie ze superhrdinského města Neopolis je zasazená do roku 1949. Uzavřený příběh, který původně vyšel jako čtyři sešity, není ani zdaleka tak spletitý, jako původní TOP 10 série, přichází však s novou atmosférou, hrdiny i zápletkou, která připomene starý dobrý český SF film Zítra vstanu a opařím se čajem.

První, co po otevření knihy zaujme, je samozřejmě kresba. Tu má opět na svědomí vynikající Gene Ha, který v doprovodu koloristy Arta Lyona vytvořil opravdu excelentní dílo. Využití počítačů dospělo v jejich rukou k dokonalosti, zvláště proto, že grafická stránka obrazu vůbec “počítačově” nepůsobí. Stejně jako TOP 10, i Devětačtyřicátníci jsou plní detailů, tentokrát je ale vše mnohem přehlednější. Na vynikající stylovosti se podepsal hlavně kolorista, jenž měl největší spotřebu hnědé a šedé barvy. Stránky působí jako staré filmy a fotografie a znovu tak ožívá estetika retro-scifi, jakou jsme viděli například vloni ve filmu Svět zítřka (Sky Captain and the World of Tomorrow).

Svět Neopolis nejenže se liší od toho našeho zvýšeným výskytem superhrdinů všech nadání, tvarů a velikostí, ale jeho historie je také vůči naší alternativní. Mnoho věcí odkazuje na podobný historický vývoj, přesto třeba výskyt primitivních robotů již pár let po skončení Druhé světové války dává jasně najevo, že tohle je pravověrná sci-fi a nikoliv pouze příběh z naší reality o nezvykle nadaných lidech, jako je například Spider-Man a vůbec většina superhrdinských komiksů.

Amerika se po válce stále ještě plní imigranty, mezi nimiž nechybí bojová esa či šílení němečtí vynálezci. Právě kolem těchto charakterů se točí celý příběh. Na prvních stránkách se potkávají mladičký válečný veterán Steven Traynor alias Jetlad, který sestřeloval nepřátelské stíhače už jako malý chlapec, a pilotka Leni Mullerová alias Lufthexe, která na opačné straně “barikády” dělala nämlich to samé. Nová doba nebrání novému přátelství.

Jejich směřování za prací nabere správný cíl poté, co zažijí policejní zásah na vlastní oči a jsou uchváceni schopnostmi svých budoucích kolegů. Policejní okrsek v Neopolis tak získává nové dva členy. Zvláště očima Leni pak poznáváme současnou situaci nejen u policie, ale i v celém městě, a tak se nám stává stejnou průvodkyní, jakou pro nás byla Toybox v původní TOP 10.

Příběh samotný je krátký, Moore ho nerozmělnil četnými odbočkami, ale několik jednoduchých zápletek smotal v celistvý děj. Šetřil také s počtem hrdinů, proto jsou Devětačtyřicátníci snažší a přehlednější čtení. Neopomenul vymyslet zajímavé vlastnosti superhrdinů, zloduchy a dějové zvraty, přes to všechno však jeho nejnovější dílo vypadá oproti TOP 10 jako jednohubka proti obložené bagetě.

Moore je silný vypravěč s mnohaletou praxí, proto i přes vcelku otřepané téma zlotřilých nacistických vědátorů snažících se změnit výsledek Druhé světové války dovede stvořit relativně překvapivý a zpropadeně čtivý příběh.

Narozdíl od předchozího “topteního” spin-offu, Smaxe, jde v prvé řadě o vážný příběh, nikoliv parodii. I přesto si užijeme velké porce klasického moorovského humoru založeného převážně na nečekaných aluzích a nápaditých kombinacích. K superhrdinům zde autor přistupuje s úctou a místo aby je zesměšňoval, naopak je povyšuje na plnohodnotné charaktery, jakými rozhodně v komiksech 40. let nebyli. V nich tehdejší autoři posílali na válečná bojiště tyto jediné americké rytíře bez bázně a hany, navlečené ve strakatých kostýmech. Moore dělá přesně to samé, obléká je do podobných kamaší a pláštíků, svěřuje jim obdobné úkoly, ale jejich srdce nechává tlouci v člověčím rytmu. Tak, jak už to udělal mnohokrát.

Devětačtyřicátníci nejsou ničím jiným než variací na tradiční moorovskou melodii, přesto jde o variaci novou, životnou a přínosně pestrou. Autor ve svých pracích velmi často kombinuje mnoho prvků, tentokrát však použil téměř vše, co má běžně na skladě, snad vyjma hororové atmosféry. Děvětačtyřicátníci možná mohou pro někoho vyznívat až přehnaně sentimentálně, obdobné téma si však tuto náladu zaslouží a nelze očekávat ani nic jiného. Nové Moorovo dílko nepřináší nic třeskutě nového jako některé jeho předešlé opusy, ale prostě jen další, vynikajícím způsobem napsaný (a nakreslený) komiks. Proto rozhodně o zklamání mluvit nelze; Devětačtyřicátníci se však pochopitelně mezi špičku Moorovy tvorby nevejdou.