Top 10 – Devětačtyřicátníci – Moore Alan, Ha Gene

Po „vítězném” únoru roku 1948 se u nás začaly dít věci. Kdo měl nějakou superschopnost jako je vzdělání, víra v Boha, umění podnikat či odvahu osvobozovat svou vlast od západu, ten to schytal. Každý takový hrdina byl podroben útlaku a ponížení, pokud nebyl rovnou popraven. Podobně k tomu o rok později přistoupili i v USA. Kdo měl nějakou superschopnost – samozřejmě podle US norem – byl promptně odlifrován do nového města Neopolis a bylo jedno zda šlo o padoucha či hrdinu – teď měli být jedna rodina. Tak se občané Spojených států zbavili svých strachů, ale naštěstí byli více velkorysí než Stalinovy loutky u nás a poskytli představitelům „übermensch society” prostor, kde by mohli v klidu žít.

A právě události z počátku Neopole popisuje ve svém kresleném románu Devětačtyřicátníci scénárista, spisovatel a uctívač hadího boha Alan Moore. Tentokrát se jedná o tzv. OGN (Original graphic novel), čili knihu, které nepředcházelo sešitové provedení, i když k tomu dělení do kapitol svádí. Pro českého čtenáře to nemá příliš velký význam, ale v USA to znamená větší váhu pro daný titul. Tomu odpovídá i vychytanější výtvarné provedení, k němu ovšem až níže.

Celý název titulu zní Top 10: Devětačtyřicátníci a už z něho je jasné, že se Moore vrací ke kořenům své úspěšné série Top 10 a přidruženého Smaxe. Nicméně odhalení prapůvodu Top Tenu a prohloubení jeho univerza je jen jednou z vedlejších rovin příběhu, který se na primární úrovni soustředí na osudy dvou nováčků v Neopoli. Jimi jsou mladičký zajoch a válečný hrdina Steve Traynor aka Jetlad (Budoucí kapitán Traynor – pozn. red.) a Leni Müllerová aka Nebeská čarodějnice, někdejší protivnice a pozdější spolubojovnice z leteckých bitev nad Evropou. Tito dva spolu se čtenářem odhalují systém (ne)fungování novorozeného města. To má do podoby z klasického Top Tenu ještě daleko. Obyvatelé Neopole se zatím učí žít sami mezi sebou, a když do toho začnou kout své pikle transylvanoameričané či nacističtí padouši, o zábavu je hned postaráno. A ke všemu jsou tu ještě roboti. Nebo snad do města patří? Takže zatímco Jetlad se přidává ke Žralokům nebes – skupině leteckých veteránů – Nebeská čarodějnice si najde své místo v právě vznikající policejní jednotce a oba začínají svůj boj. Leni se zločinci a Steve sám se sebou.

Alan Moore využil Devětačtyřicátníky k velké metafoře současného světa a rozhodl se moralizovat v míře větší než malé. To se mu ale daří oblékat do tak slušivého obleku, že mu to čtenář odpouští a zároveň to vyvolává myšlenky, zda by se neměl Moore věnovat psaní výchovných románů pro chlapce a děvčata. Své postoje autor naštěstí buduje na liberálních pozicích a zvládat takové umění některý z Goebbelsových potomků, Čtvrtá říše by nám klepala na dveře. Moore nejen že umí vztyčovat svůj ukazovák, ale umí i výborně psát a vymýšlet nové postavy. Je až k vzteku, že tak silné charaktery mají tak malý prostor k představení svého potenciálu. Rozsah čítající jednoho sta stran je až nepříjemně svazující a ke konci je navíc znát značná uspěchanost, což je opravdu škoda.

Ke kresbě se po smaxovské odmlce vrací pan Ha a kouzlí o řád lepší parádičky než v původní sérii. Nejen, že používá správné retro kompozice, aby byl dojem čtyřicátých let umocněný, dělá pokroky také v narativní kresbě. Zvláště scéna z baru, kde se Steve snaží hrát na “opravdového muže”, patří k vrcholu celé knihy. Co tentokrát vyráží dech, je kolorování od Arta Lyona. Ten už svými jemnými a převážně sépiově laděnými odstíny navozuje takovou retro atmosféru, že jsem si raději v tiráži ověřoval datum vydání.

Nebyl by to Alan Moore, kdyby neprokazoval, že jeho čtenářský deník dosahuje rozměrů Ottova naučného slovníku a opět svou knihu zahlcuje řadou odkazů na díla klasická i nevšední. Laťka obtížnosti rozpoznávání je tentokrát ovšem nasazena na úroveň „hard” a s povzdechem jsem vzpomínal na Smaxe, kde jsem všelijakou pohádkovou havěť poznal i já.

Alan Moore umí být nejenom komiksovým průkopníkem, ale i skvělým autorem dobrodružných příběhů. A to na úrovni, u které můžou ostatní autoři zůstat jenom tupě zírat. Devětačtyřicátníci sice nejsou přelomovou knihou s převratnými postupy, ale jsou „jenom” setsakramentsky dobře odvedeným řemeslem. Tentokrát ve stylu čtyřicátých let, kde se dobrodružné zápletky podbarvují příjemnými tóny probouzející se lásky. A je dobré vědět, že kniha má dva konce. K tomu druhému je ovšem třeba nalistovat poslední stránky původního Top Tenu.