Titáni útočí potřetí

Druhá kniha končila otevřeným koncem a nejeden fanoušek se nemohl dočkat, jak se příběh dál vyvine. Eren je Titán. Tohle odhalení na konci druhého dílu zamávalo zajisté se spoustou čtenářů, takže je jen přirozené, že otázky jak a proč lítají kolem dokola. Inu, v nejnovějším svazku se sice nedočkáte odpovědí, ale naopak dostanete další a další otázky, jenž se kupí podobně jako v první sérii populárního seriálu Ztraceni. I přesto nám však Hadžime Isajama předkládá postavy, zvraty a atmosféru, díky které vás tahle série rozhodně nenudí a stále máte chuť objevovat další pamlsky této Titánské hostiny.

Nejzajímavější kapitolou je zcela určitě právě ta, ve které se vracíme zpět v čase a prožíváme Erenovu „smrt“ z jeho vlastního pohledu. Jedná se o pěkně scénáristicky napsanou atmosférickou perličku a o vypjaté chvíle není nouze. Emoce a monology fungují na jedničku a vše do sebe perfektně zapadá. Další kapitoly, ve kterých se autor snaží o psychologii postav, o vystihnutí strachu těch, jenž mají co ztratit a postavách, které se snaží do příběhu vznést novou dynamiku, jsou taktéž povedené, nicméně pomyslná třešnička je právě Erenova linka, která dělá celé to tajemství kolem Titánů ještě zajímavější a napínavější. Ona atmosféra pak funguje na jedničku, neboť neustálý strach, hororové situace a časté úmrtí jsou na denním pořádku… a tak to má vypadat.

Kámen úrazu ale nastává už jen z principu daného kvalitou série. To nejlepší se odehrálo na začátku a nyní má čtenář možnost spatřit nudnější pasáže, přebytečné postavy a situace, které jsou až komicky nelogické. I tak se ale sluší říct, že občasné flashbacky a promluvy do duše o přátelství, rodině a spravedlnosti jsou v mangách vlastně takovou malou a nutnou samozřejmostí. A tak to čtenář musí i brát.

S kresbou bude mít i tentokrát spousta lidí problémy. A opět se není čemu divit. Je vskutku podivné, že některé panely zachycující jednotné obrazce jsou téměř bez proporcionálních chyb, kdežto vzápětí přijde několik okének, které z lidí dělají zakrslé mutanty, neforemné karikatury a podivné trpaslíky. Prostředí je na tom podobně – občas se zjeví přenádherné scenérie s bohatou faunou a architektonicky správně navrženými budovami, ale poté přijde bílé místo a až komicky skicové kresby. Nevyrovnanost je v tomto případě skutečně obrovská. Nějaký posun bych pak v tomto případě neviděl, nicméně se musí uznat, že když se chce, tak Isajama umí perfektně zachytit pohyb Erenova Titána při souboji s ostatními. To je panečku jízda jiného kalibru. Škoda, že tak čistá a precizní péče není právě i u ostatních stránek…

Provedení českého vydání je takovou klasikou. Opět je škoda tmavších (původně barevných) stránek, menšího formátu (Gantz jede!) a občasných drobných maličkostí, nicméně klobouk dolů jak před překladem, tak sazbou a ručně překreslenými zvukovými efekty. Potěší, že jsou překládány i bonusy po konci kapitol a o nic tak český čtenář nepřijde.

Ve výsledku se jedná zřejmě o prozatimně nejslabší svazek, hlavně proto, že moment překvapení zmizel. I tak se ale stále jedná o nadprůměrnou zábavu slibující velké věci, které jistojistě přijdou co nevidět.