K českým čtenářům se po několika letech opět vrací na stránkách regulérního alba jeden z nejslavnějších představitelů frankofonního komiksu, odvážný reportér Tintin. Nakladatelství Albatros do toho konečně pořádně praštilo a naráz vydalo hned dva sešity, Tintin v Americe a Faraonovy doutníky. Vzhledem k významu, jaký má tato kultovní série, nemůže škodit, když si o ní povíme něco více. Předem upozorňuji, že jde jen o poměrně letmý nástin a pokud se chcete dozvědět více, musíte zamířit jinam.
Postavu reportéra Tintina a jeho věrného psího přítele, foxteriéra Filuty, vymyslel na konci dvacátých let minulého století belgičan Georges Remi, známější pod pseudonymem Herge. Zdá se, že se do vkusu tehdejších čtenářů strefil přímo dokonale, protože už první příběh (vycházející na pokračování v časopise) Tintin v zemi sovětů zaznamenal velký úspěch.
Další příběhy následovaly rychle a Georges Remi měl o práci postaráno až do konce života. Dlužno dodat, že úspěch nebyl nezasloužený. V kontextu tehdejší doby šlo určitě o něco výjimečného a i první příběhy si své kouzlo zachovávají dodnes. Remi se navíc umělecky vyvíjel, na kresbě se postupem času podílelo více lidí a co je nejdůležitější, dějová linie byla stále propracovanější – děj byl komplikovanější a lépe promyšlený. Po úspěchu a obrovské popularitě především ve frankofonních zemích si po druhé světové válce Tintin našel cestu doslova do celého světa a stal se nepopiratelnou klasikou svého žánru.
Prvním evropským komiksem, který se mu mohl rovnat popularitou, byl snad až legendární, i u nás milovaný Asterix… Proč o tom vůbec žvaním a nudím vás jalovými řečmi? Důvodů je více. Za prvé si myslím, že Georges “Herge” Remi se stal první opravdovou hvězdou evropského komiksu. Prvním, kdo získal opravdovou slávu, bohatství a všeobecné uznání v donedávna obskurním a přehlíženém oboru. Jeho příběhy se staly obecně známými, nečetly je pouze děti (pro které byly původně určeny), ale i dospělí. Pomohl komiksu získat místo na slunci a ukázal jeho možnosti. A to i ty komerční, jak dokazuje reklamní obrázek, který se tu někde povaluje. Vyšlapal tím cestu pro své následovníky, kteří se měli brzy objevit. A kteří byli Tintinovými eskapádami pochopitelně ovlivněni, vždyť na nich vyrůstali!
Myslím, že Hergeho tvorba se stala bodem obratu, to díky němu vypadá evropský (myšleno hlavně frankofonní) komiks tak, jak vypadá. Zatímco v Americe si získaly oblibu příběhy superhrdinů s nadlidskými schopnostmi, na evropské straně velké louže se prosadil reportér s typickou čupřinou vlasů a jeho pejsek… Sice bez superchopností, ale zato s troškou satiry, dávkou humoru a nadhledu. Konečně, má ho rád i tak vlivný režisér, jakým je Steven Spielberg, který chce podle něj natočit film.
Jak už to tak chodí, nikdo nemůže mít štěstí všude a jednou ze zemí, kde se Tintin příliš neprosadil, byla i Česká republika. Po tom, co byly jeho příběhy vydány snad ve všech zemích světa včetně Japonska nebo Thajska, se po pádu železné opony objevil i u nás. Nějakou dobu vycházel v časopise Květy (podrobnosti bohužel neznám, jen si na to matně vzpomínám). Pak, bude tomu už deset let, vyšly tři alba v nakladatelství Egmont. Byly to: Krab se zlatými klepety, Tajemství jednorožce a Poklad rudého raubíře. Vyšly a zaznamenaly obrovský… neúspěch. Čert ví, proč tomu tak bylo. Pravdou je, že tehdy vládlo hluboké komiksové temno, komiks byl na dně propasti, ze které se měl teprve odrazit. Chlapci z Rigor Mortis, dej jim Satan věčnou chválu, tehdy teprve nesměle začínali s osvětou národa. A do vydání prvního čísla Crwe ještě zbývala hromada času. Byly to špatné časy a zdálo se, že naděje není. Naštěstí už je doba jiná. Roh hojnosti se otevřel, v Česku vychází dostatek našeho oblíbeného čtení a hlavně, celková komiksová gramotnost se zlepšila. Kreslené seriály si našly svoje místo, své fandy a svůj okruh pravidelných kupců. Ve změněném klimatu se tedy krok nakladatelství Albatros, které nyní vydalo dvě Tintinova dobrodružství, nemusí jevit nijak scestný. Je tu reálná šance, že se série ujme a kdyby snad ne, Albatros má z čeho eventuelní ztrátu pokrýt.
Teď už je to jen na nás, potencionálních čtenářích. Obětujeme mrzkých 99 babek za jeden sešit, nebo se s nimi opět za pár let setkáme v prachu knižních výprodejů? Osobně doufám, že tomu tak nebude a že se naopak co nejdříve objeví další pokračování.
Podívejme se blíže, co nám Albatros nachystal. Právě vydaná alba Tintin v Americe a Faraonovy doutníky pocházejí ze začátků série. Konkrétně jde o třetí a čtvrté album. Těžko říci, proč nevyšla jako první ta předcházející, osobně se domnívám, že byla příliš poplatná tehdejší době. Každopádně se nám do rukou nedostávají v původní černobílé a mnohem rozsáhlejší podobě, Herge je totiž přepracoval a “zmodernizoval” pro účely barevného vydání do standartního formátu a rozsahu. Což určitě není na škodu. Děj nechci příliš rozvádět, v prvním albu se podíváme, jak už název napovídá, do Ameriky třicátých let, plné gangsterů, zkorumpovaných policajtů a navštívíme i indiány. Ve druhém navštívíme Arábii a Indii při skoro detektivním pátrání po pašerácích drog. V obou děj překotně ubíhá vpřed, akce stíhá akci a jeden gag se vrší na druhý. Dějová linie ještě není tak propracovaná, jako u pozdějších děl, ale i tak to stojí za to. Vypíchnout bych chtěl určité rozdíly v překladu oproti Egmontovskému vydání. Tintin samozřejmě zůstává, ale jeho foxteriér se nejmenuje Špunt, nýbrž Filuta. U Egmontu nebyla přeložena jména dvou popletených detektivů Thompsona a Thomsona, nyní jsou z nich Tkadlec a Kadlec. No proč ne. I když bych měl zachovávat objektivitu, tak v tomto konkrétním případě to nejde. Ne, nejsem agent Albatrosu, ale je to pro mě příliš srdeční záležitost. Takže je to na vás, ostatně ne každému může být po chuti typická kresba a to ostatní kolem. Ano, je to retro záležitost, ale právě tohle se mi líbí. Zkuste a uvidíte sami.
