The Amazing Spider-Man – Dokud hvězdy nezhasnou – Straczynski J. M., Romita jr. J., Hanna S.

Spider-Man v Návratu skutečně dostál svému titulu Amazing. Od začátku do konce úžasná jízda s mírným nádechem humoru á la Lee, ale s o poznání výživnější porcí bezvýchodnosti á la McFarlane, byla (a stále je) nejlepším Spider-Manem, jaký u nás vyšel. Navíc jeho kvality uznávají i anti-parkerovci. Pokračování s názvem Odhalení už nebylo tak dechberoucí, Straczynski evidentně čekal, až se přestane kouřit od hlavně, aby na nás mohl vyprázdnit další zásobník Ezekielovy totemové teorie. A přesně tohle se děje v Dokud hvězdy nezhasnou, svazku sešitů 43-48.

První tři sešity ovšem nechávají důležitou (mnohem zajímavější) příběhovou linii v pozadí. Jsou humorně-akční cukrovou vatou, která neposunuje velký příběhový celek ani o píď dál, její obsah obstojně pobaví, ale je skutečně naprosto zbytečná.

Peter s tetou May, již obeznámenou s tajnými radovánkami svého synovce, odlétají do L.A., kde Mary Jane právě natáčí film (hraje holku hlavního (super)hrdiny Humr-Mana, který získal schopnosti po kousnutí radioaktivním humrem). Do toho se úplnou náhodou připlete Dr. Octopus, vůbec první klasický záporák, kterého Straczynski zapojil do své „směny“,  i jeho moderní, mladá a drzá náhražka. Trojúhelník vztahů o vrcholech M.J. – Peter – teta May se hroutí pod troskami, které zasypaly Spider-Mana, nyní bojujícího o vlastní život s chladnými kusy oceli a betonu. 

Straczynski kombinuje lehký „leeovský“ styl dobrodružného vyprávění s onou tíživou osudovostí, ve které jde o všechno (přičemž druhá jmenovaná vlastnost se projevuje až v sešitech 46 a výš). Děj ovlivňují čiré náhody, postavy jsou zachráněny v poslední možné vteřině, vedou sladké řečičky, při kterých se vám bude svírat hrdlo a v kapse otevírat kudla, zkrátka naivní až na půdu. Zároveň by mu mohl schopnost napínání čtenáře závidět i Reed Richards. Zdálo by se, že vytvořit nebezpečí je tak jednoduché. Na hrdinu spadne barák a je to (konkrétně tohle prožil Spider-Man nespočetněkrát). Hrůza jak blázen. Jenže když v ruce držíte knížku a víte, že bude následovat minimálně dalších šest dílů, budete se o svého hrdinu opravdu bát? Skutečně budete raději zavírat oči? Se Straczynskim budete.

Scéna pod sutinami je navíc skvělou ukázkou vystižení charakterů. Peter se povzbuzuje, bojuje doslova a do písmene do posledního dechu, daleko za hranici, kde by to drtivá většina jiných vzdala. V tom je Straczynského obrovská síla, nutí hrdinu, aby ze sebe vyždímal všechno, buď si sáhne až na dno nebo zemře.

Dokud se scénárista drží Spider-Mana, všechno je ok. Ale taková Mary Jane se chová jak sobecká fiflena, až má člověk pocit, že Peterova hrdinství spočívá v tom, že ji ještě nešel reklamovat. Měl by Octopusovi dovolit, aby ji udusil svým panděrem nebo alespoň vykrmil, protože Romita na některých panelech kreslí jen lampu s hlavou. Mimochodem, Octopus hlavnímu klaďasovi pomáhá (před tím, než ho nechá zavalit inkriminovaným mrakodrapem:-) a celkově je jemný jak reklama na Niveu.   

Straczynski má bohužel i sklony ke všemu se vyjadřovat. Třeba jeho názor na některé internetové diskuze a hlavně diskutující je moc dobře známý. A když samolibé poznámky zapojí i do scénáře, pak už to žene na místa, která nejsou průnikem s mými zájmy ani vkusem.

Druhá polovina, to už je jiné kafe s hořčicí. Straczynski bere do rukou pneumatickou vrtačku a rube Spider-Manovu mytologii na samotnou dřeň. Pokud se s jeho vizí neztotožňujete, pak až Gaimanovsky načančanou sekvecni o Anansim a vůbec celou africkou „misi“ nestrávíte. Nebojte, v dalších dílech se vám bude chtít zvracet ještě mnohem víc než teď.:-)

Na Spider-Mana dostal chuť další protivník, zosobňující rčení „zabíjím pavouky, tedy jsem“. Cesta archetypálních protivníků (tentokrát přímo hmyzího) je jedním z důvodů vaší případné (ne)chuti číst Straczynského příspěvek do Spider-Manovy historie. Bezesporu je ale skvělou berličkou pro vytváření nových záporáků. Jak Morlun, tak vosí Shathra (neplést se Shakirou,v latinské Americe byste mohli mít problémy) jsou neokoukaní a vládnou úplně novými vlastnostmi a schopnostmi – jejich motivace není materiální, neočůrávají zakázané patníky, neolizují lízátka, která si nechtějí koupit. Touží prostě zničit Petera jako bytost. Dokáží ho i cítit, takže sbohem, tajná identito!

Živočišnější pojetí Spider-Mana se dá chválit i pro další drobnosti – kontrast mezi humorem a smrtelnou vážností, úplně nová atmosféra, monumentální souboje bez fórků, hláškující teta May. (Stejně nám všem prokáže obrovskou laskavost, až zemře. Až definitivně zemře. Až ji dají do rakve. A tu spálí. A popel vysypou do moře. Do moře na jiné planetě. A pro jistotu ještě seberou americké občanství.) A především skvělý hlavní hrdina. Ten, ačkoli je stále věrný tradičnímu pojetí skautíka, myslí víc sám na sebe, protože mu zkrátka nic jiného nezbývá.

Rozebírat vysoce stylizovanou kresbu Johna Romity jr. by snad bylo nošením pirátů do Karibiku, protože kreslil i předešlé dvě knihy. Jen je s podivem, že dokáže nakreslit tak parádní obličej s hlubokou emocionální výpovědí a pak se na následujícím panelu ztrapnit odfláknutou figurou. Naštěstí vše vynahrazuje strhujícími souboji, díky kterým patří mezi stálice hvězdného mainstreamového nebe.

A dokud hvězdy tvůrčího dua nezhasnou, vyplatí se tuhle sérii sledovat.

P.S.: V některých místech zůstává rozum stát nad koloringem. Vždycky jsem si myslel, že vybarvit okýnka u aut růžově může jen ujetý módní návrhář toužící po ovládnutí světa. Budu tě sledovat Dane Kempe, budu tě sledovat…