Víme o nich skoro všechno – kolik uzvednou, jaký mají obvod kolem bicepsu, co jedí k snídani… u některých dokonce i jméno, které mají napsané v občanském průkazu… ovšem nikdo se zatím nevěnoval tomu nejdůležitějšímu – jejich kostýmům.
Superhrdinové. Ano, známe je všichni a už si bez nich nedovedeme představit svůj život. Vždyť kolik z nás zachránil Spider-Man před padající zdí, kolik z nás vytáhl Superman z hořícího pekla, kolik z nás obdivovalo křivky Wonder Women, či kolik z nás zašlápl Hulk? Víme o nich skoro všechno – kolik uzvednou, jaký mají obvod kolem bicepsu, co jedí k snídani… u některých dokonce i jméno, které mají napsané v občanském průkazu… ovšem nikdo se zatím nevěnoval tomu nejdůležitějšímu – jejich kostýmům. Kostýmům, které přežívají veškeré módní trendy, které procházejí desetiletími skoro beze změny. Protože kostým je to, co dělá hrdinu hrdinou.
Podle názoru odborníka Kevina Smithe (filmy Dogma, Flákači… a komiksy Daredevil, Green Arrow) dělají superhrdinu dvě věci. Altruismus a šaty. Nejenže zachraňujete lidi – ale ještě přitom máte na sobě jedinečný ohoz. To taky vysvětluje, proč policie a požárníci nikdy nedosahují takového uznání – nejenže jsou podřízení systému, ale nosí stejnokroje, jsou unifikovaní. Chybí jim vlající pláštěnka.
O tom všem – a ještě o mnohém jiném – je naše speciální číslo pořadu MÓDNÍ MÓDA. A teď už přepínáme do studia, kde čeká náš spíkr.
Muži v punčocháčích
Spousta lidí si neuvědomuje, že z hlediska módy je být superhrdinou absolutní peklo. Zvláště vy, půvabné čtenářky… představte si situaci, že si v mládí vyberete jeden kostýmek – a pak v něm musíte chodit do konce života! Ano, je to tak – u většiny superhrdinů je první volba také tou poslední. Jakmile si vyberou nějaký převlek, už ho pak nikdy nemůžou změnit. Což je o to tristnější, že většina superhrdinů si svůj první kostým vytváří ve velmi nezralém věku, šijí si ho sami, bez pomoci fundovaných módních návrhářů. Kupříkladu Supermanovi šila kostým maminka – čímž se mnohé vysvětluje. Barevná kombinace modré a červené se hodí tak pro dítě v mateřské, o které má maminka starost, aby ho nepřejelo auto. Navíc ty spoďáry navrch… člověka by už ani nepřekvapilo, kdyby měl na nich nášivku s jménem. A to nemluvím o punčocháčích. Dřív byli povinností, možná proto, aby hrdinové připomínali Robina Hooda – dnes vypadají spíš jako baleťáci, kteří utekli z hořícího divadla. A vidíte, přesto tohle všechno dodnes Supermanovi zůstalo – včetně červených holínek a stejně červeného pláště… které jsou tam patrně kvůli tomu, aby se nenastydl, kdyby pršelo.
Jeho kostým se prostě stal důležitějším než on.
I když se několikrát snažil změnit image, jednou do černé, jednou do tak ryzí modré, že vypadal jako Palmexman – vždycky se nakonec musel vrátit zpátky k původním obleku. Jeho fanoušci si na něj buď už tak zvykli… nebo jsou prostě jenom hrozně škodolibí.
Stejně tak je na tom i Spider-Man, který je navěky odsouzený nosit oblek, který si vymyslel v patnácti letech! Pro představu – vzpomeňte si, co jste nosili v patnácti vy… a teď si zkuste představit, že byste se v tom pár minut procházeli po ulici… než byste spáchali sebevraždu. Spider-Man se také jednou pokusil změnit styl a díky symbiontovi z vesmíru se hodil od stále populární černé… ale jak se ukázalo, symbiont byl zlý a tak se nakonec Spidey musel vrátit ke klasice. (Pravda, říká se o nás, módních návrhářích, že jsme trochu… teplejší… ale mít své tělo obalené do mimozemské bytosti, to je i na nás moc silná káva.)
Na rozdíl od nich měl Batman víc štěstí. Taky začal mnohem rozumněji. Za svou barvu zvolil módní černou a veškeré změny omezoval na zvětšování a zmenšování uší. Je sice fakt, že jeho první kostým vypadal spíš jako šedivé tepláky – a opět vynikal v té době (jak Batman, tak Superman začínali v čtyřicátých letech minulého století) tak populárními „slipy navrch“, ale stačilo jen ztemňovat a ztemňovat – a za chvíli už bylo všechno v pohodě.
Ale dosti řečí, už přišel čas přivítat ve studiu našeho prvního hosta. Je to člen skupiny X-Men, hrdý nositel adamantiové kostry – Wolverine.
„Vítáme vás u nás ve studiu, pane Wolverine.“
„Jsem v televizi?“
„Ano, už to natáčíme.“
„Už můžu mluvit?“
„Ano, samozřejmě.“
„Ahoj, mami! Jsem v televizi!“
„Můžete mluvit k tématu?“
„Aha, no… ano. A téma je?“
„Změny kostýmu ve vašem týmu.“
„No, tohle bylo hodně těžký, to mi věřte. Koukněte, já byl za tvrďáka, jasný? Doutník a tvrdý kecy a zabíjení padoucha a tak, ne? No a teď si představte, že jsem měl modro žlutej kostým. Vypadal jsem spíš jako lízátko, než jako velkej zlej parchant. A ještě jsem měl na hlavě takový jako ploutve. Koukněte, já toho vydržím hodně, ale tohle bylo fakt zlý.“
„A jak jste to nakonec řešil?“
„Nijak.“
„Nijak?“
„Co jsem mohl dělat. Prostě jsem čekal, až doba pokročí. Heleďte, výhoda týmovek je, že nejsou tak fixovaný na kostýmy. Když jste sólista, tak nemáte moc šanci na změnu – když je vás víc, tak není kostým jedinou, jak bych to řek, poznávací značkou. V jednotě je síla, jo? Takže jednou za čas dojde na modernizaci a převlíkání.“
„A vy jste se převlékl do…“
„No moc jsem si nepomoh. Vyfasoval jsem žlutohnědý kostým! Teď jsem zase vypadal jako řídká stolice. Ale musel jsem to vydržet.“
„A co se stalo pak?“
„Co by se stalo? Přišel film, ve kterým jsme měli černý kostýmy – a ten měl úspěch, takže se to přeneslo i do comicsů. Jak známo, film je trumf, ten přebijí všechno. Teď jsem viděl Bullseye. Dřív měl na hlavě masku – teď už má ten terč vytetovaný na lebku přesně jako ve filmu.“
„Takže doporučujete hrdinům, kterým se nelíbí jejich kostým, aby si počkali, až budou zfilmovaní?“
„Je to lepší, než ta druhá varianta.“
„Jaká druhá varianta?“
„Klesající prodeje. To se pak zkouší všechno – a změna image jako první. Ovšem to už taky dost často bývá pozdě.“
„Děkujeme vám za rozhovor.“
Dokončení příště: Ženy v trikotu
Převzato z revue Labyrint se svolením autora a vydavatele
