Ačkoli u nás Superman prožívá knižní debut, čtenářům není úplně neznámý. Když nepočítáme filmová zpracování, jsou tu samozřejmě jiné komiksy, shodou okolností jedny z nejlepších titulů na našem trhu: V Návratu temného rytíře vystupoval coby režimem ovládaná loutka, loni byl jedním z hlavních účastníků superhrdinské války v komiksu Království tvé, kde smutnil nad tragédií, kterou dokonce ani on nedokázal odvrátit.
Americký scénárista Brian Azzarello nám Supermana předvádí v podobné situaci, ale opět v trochu jiném světle (respektive stínu). Po Clarku Kentovi, kterého (Kill) Bill označil za „Supermanovu kritiku lidstva“ není ani supervidu, ani superslechu a samotný Muž z oceli řeší konflikty spíš slovem než pěsťovkou. Rok po záhadném vypaření milionu lidí z povrchu země se přichází vyzpovídat k mladému knězi, protože cítí výčitky svědomí i žal nad zmizením manželky. Smutným památníkem události jsou pouze lidské obrysy vypálené do zdí. Rozhovor s knězem vyplňuje poloviny příběhu. Azzarello uchopil netradičně také vyprávění, aktuální dění tedy prokládá flashbacky z doby bezprostředně po katastrofě. A jak tomu u tvůrce temné kriminálky 100 kulek (vyjde v letošním roce) nebo vězeňského Hellblazera bývá, ani Pro zítřek není úplně jednoznačný kousek. I tady musíte namáhat mozkové závity, i tady musíte spoléhat na svůj odhad a i tady je radost nechat se Azzarellem vést za nos.
Dvanáctidílná série, z níž máme v rukou prvních 6 sešitů, se může pochlubit hodně zajímavou zápletkou, která dokáže udržet napětí. Už jen posunutím v čase a následnou retrospektivou si Azzarello jako správný stratég připravil bojiště k překvapivým tahům. Odhalování střípků skládačky je nejen efektní, ale také efektivní. Pokud ale čekáte, že vám budou zodpovězeny všechny otázky, které se vám vetřou do mozkovny, počkejte raději na druhý díl a slupněte je najednou. Jinak zažijete proklatě dlouhé měsíce. Pro zítřek totiž odpovídá na otázky asi jako první (druhá, třetí…) řada seriálu Ztraceni.
Supermanův debut se čte jedna báseň, ačkoli má poctivých 160 stran, stopáž nepřesahuje hodinu. Pro zítřek není bezmyšlenkovitá akce, která se opírá pouze o dokonale vysoustruženou kresbu. Azzarello zbytečně netlachá, drobí jen podstatná slovíčka a předvádí jedny z nejlepších dialogů. Zřejmě si v Pevnosti přečetl Pavlovského seriál o dialozích. Rovnou dvakrát. Pečlivě vystavěnými rozhovory příběh rytmizuje, dodává mu živost častým kladením otázek, nedoříkáváním skutečností a libuje si v používání háčku, kdy jedna postava řekne nějaké konkrétní slovo a druhá se ho později chytne. Nejtriviálnějším příkladem může být následující situace – servírka nadšeně vypráví zákazníkovi, jak ji jednou zachránil Superman, a promluvu končí slovy: „Na to nikdy nezapomenu.“ Zákazník lakonicky odpoví: „Na můj toust jste zapomněla.“ Rozhovory tak působí velmi chytře. Problémem je, že někdy jsou až přechytralé, protože téměř všechny postavy mluví, jako kdyby měly vystudovanou filosofickou fakultu a ještě se sem zatoulaly z nějakého shakespearovského dramatu. Dialogy s takhle dokonalou strukturou zkrátka obyčejní smrtelníci nevedou. A málokterý z nich si do práce vyrazí se slipy navrch kalhot, já vím.
Azzarello hraje na proklatě vážnou strunu. Filosofuje v globálním měřítku (podstatná část příběhu se odehrává „na kousku země, kde pořád zuří nějaká válka“) a neřeší pouze otázku, zda stačí být rychlejší než vystřelená kulka, ale také jestli si lidé vůbec zaslouží záchranu. V politicky korektním Supermanovi, který vždycky všechny zachrání, najednou vidíme vojáka bez nohou, hromadnou popravu nebo odkrytí masového hrobu. A množství slovního i vizuálního symbolismu v dialogu dvou mužů zachraňujících svět by se dalo přehazovat vidlemi. Pro jednoho může být světem klidně jedinec, pro druhého je světem… prostě svět.
Napsal bych, že tohle všechno se odehrává až v druhém plánu, a první se soustředí na megalomanské bitky. Kdyby to byla pravda. Jediné souboje Superman svede se zmutovaným vojákem Equem a obřími elementály. Z toho jeden prohraje a jeden ukecá (víc než neporazitelným skautem je spíš bloumajícím filosofem). Především u toho druhého to zamrzí, když Azzarello přišel s tak geniálně švihlým nápadem – oživlým Mount Rushmorem. Profackování čtyř amerických prezidentů naráz by stoprocentně vešlo do dějin. Místo toho nás Azzarello vzal do Disneylandu a pak nám zakázal jít na horskou dráhu.
Něco vám přesto bude neustále připomínat, že jde hlavně o zábavu, a že vás nikdo nechce umlátit do bezvědomí rozjímáním nad smyslem života – Jim se vrátil a je „on fire“ i se svým týmem (inkerem Scottem Williamsem a koloristou Alexem Sinclairem). Totální macho stylizace se k Supermanovi hodí stejně dobře jako ke ztichlému Batmanovi, tentokrát však přidává do Supermanových póz daleko víc epičnosti a majestátnosti. Dokonce lze v jeho zběsile letící lince spatřit emoce a je to dobře. Jinak by příběh postavený na zcivilnění nejmocnějšího hrdiny nemohl fungovat. Skvěle působí barvy, dokáží navodit atmosféru sluncem prozářeného města Metropolis i náladu zmaru ve válkou zdecimovaných státech.
Perfektně zmáknutá střihová skladba, dynamika, časté využívání podélných panelů – to všechno má Lee naložené na svém trakaři trademarků. Samozřejmě můžeme hledat chyby a intošsky si stěžovat na povrchnost kresby, ale proč to dělat, když je Lee v mainstreamových vodách jedním z nejlepších a nevnucuje své obrazy galeristům v Louvru (i když „vylepšená“ Mona Lisa…). Jednoduše řečeno: Leeovy postavy by vypadaly cool, i kdyby se zrovna prohrabávaly v popelnicích.
Superman: Pro zítřek přichází v balení, jaké se na největší komiksovou legendu sluší a patří. Vkusné publikaci s lesknoucím se S na přebalu a ražbou na pevných deskách se nedá vytknout zhola nic. I díky galerii obálek a Leeových náčrtků zavírám kryptonit zpět do krabičky.
Muž z oceli nám svým rudým zrakem upražil zatraceně chutný popcorn. Možná měl zprvu strach, že se mu budeme posmívat, ale za tohle povedené představení si zaslouží respekt. Smekám pláštěnku a do vyššího hodnocení nejdu jen kvůli tomu, že nás ještě čeká dalších šest sešitů, které mohou leccos vylepšit i pošlapat. Už teď mě svrbí prsty…
