Srdce impéria aneb Odkaz Luthera Arkwrighta – Talbot Bryan

Rozdílnější být vlastně nemůže. Změnil se styl kresby, vyprávění i větvení příběhu. Zatímco první kniha působí jako obrovské plátno moderního umění, u něhož trvá nějakou dobu, než se divák/čtenář zorientuje v rozostřených obrysech, je díl druhý nalinkovaný tak jasně, až z toho trochu bolí oči.

Jasné barvy a přesné tónování, které vnucují divákovi nejen text, ale i pocity, jsou pravým opakem nejednoznačných obrazů první knihy. I základní filozofie děje je zde jakoby postavena úplně na hlavu. Z knihy první dýchající nadpozemským mysticismem plným kosmických sil se Talbot bez mrknutí oka pouští do komiksu protkaného magií sexuální a tělesné, která je ve srovnání s první knihou tíživě pozemská.

Právě v tomto aspektu můžeme nejvíce sledovat Talbotovo tvůrčí dozrání: Jasnost myšlenek, které však padly za oběť „dětské“ ideály. Británie vládne v novém příběhu světu. Intertextové narážky jsou zde sice zastoupeny v hojném počtu jako v knize první, ale je z nich cítit uštěpačná ironie, která na stránkách prvního dílu viditelná nebyla.

Atmosféru však knize nemůže komiksu z roku 1999 nikdo upřít. Postavy na stránkách komiksu zestárly stejně jako jejich autor o více než dvacet let a z větší části se proměnily v pokroucené parodie sebe samých. Jsou sice všechny vyvedeny v zářivých barvách, ale temnota, která se skrývá za nimi, je přímo hmatatelná. To je hlavní prvek celého Srdce impéria. Zatímco se čtenář pročítá vesele barevnými stránkami, dostává od autora velmi temný příběh plný nejnižších lidských pudů.

Z královny Anny, která působila v díle prvním víceméně kladným dojmem, se pod tíhou koruny Britského impéria stává postava záporná. Hlavní hrdinkou se stává princezna Viktorie, která přebírá roli Luthera Arkwrighta, svého zmizelého otce. Již z první knihy čtenáři vědí, že Arkwright byl prvním zástupcem nové rasy homo novum. Jeho dcera k ní patří také a stejně jako její otec oplývá nebývalými schopnostmi, které se však musí naučit ovládat, než dojde ke kataklysmatu.

To je jeden z mála společných prvků, které obě knihy vykazují. Talbot od prvního okamžiku odpočítává k velkému finále a žene svoje hrdiny dost nevybíravým způsobem přímo do něj. Postavu Luthera Arkwrighta si Talbot nechává až do druhé poloviny románu, ale nezaměřuje na něj příliš pozornost, hlavní hrdinkou skutečně zůstává Viktorie. Arkwright naopak v podstatě přebírá pozici božské síly, kterou nalezl v závěru prvního dílu. Právě skrz něj vnáší Talbot do příběhu jinou filozofickou rovinu, než jakou je kniha prodchnuta. Působí spíše jako katalyzátor, než jako nositel děje. Pro příběh je pozitivní, jen fanoušky může znervóznit scéna, kde se Luther odhalí jako vegetarián.

Trochu zamrzí odhalení hlavního nepřítele, které nejenže je docela snadno předvídatelné, ale nepřekvapí ani v realizaci odvrácení hrozby. Příběh je totiž propracovaný do takových detailů, že dát si dvě a dvě dohromady není složité. A to je asi největší chyba jinak skvěle zvládnutého komiksového řemesla – tak trochu zavání konstruktem. Ty tam jsou shluky psychedelických obrazů z první knihy, u nichž se dalo pochybovat dokonce i o autorově příčetnosti.

Srdce impéria ale příčetné je a navíc plné velkých obrazů i symbolů, které potěší oko čtenářovo. Jedná se o efektní velkolepý komiks, který si našel svoje fanoušky ve světě a najde je i u nás.