Skalpy 3: Chci být normálním člověkem!

Dashiell Zlý kůň nemá zrovna nejlepší období. S přihlédnutím k tísni, která provází jeho poslední dny – být nasazený jako volavka FBI do nemilosrdného prostředí indiánských gangsterů, z něhož člověk navíc pochází, určitě není zrovna med – to znamená, že se nachází hluboko v místech, kde záda ztrácejí své dobré jméno. A kam slunce nedosvítí – alespoň těmi paprsky, které by s sebou nesly alespoň drobnou naději.

Při tradiční přepadovce jednoho z těch lacinejch hotelů, jehož staré zdi jsou nasáklé hříchy, které tu rozličné návštěvnictvo provozuje noc za nocí a mnohdy i ve dnech, objeví Dashiell a jeho policejní kolegové v jednom z pokojů zavražděnou feťačku. Což by možná nebyla taková tragédie, kdyby hned o dveře dál nebylo namačkané její početné potomstvo opečovávané nejstarším synátorem, klukem se srdcem i rozumem na těch správných místech. Klukem, který Dashiellovi rozhodně nebude lhostejný. Vidí v něm totiž svoji šanci na dobrý skutek – když už se z té vší špíny a hnusu nedostane Dashiell sám, alespoň tenhle kluk musí. Prostě musí.

A aby toho nebylo málo, Dashova máma Gina byla nalezena v nepřirozeném rozpoložení. Rozuměj: mrtvá a skalpovaná. Což však pozorného čtenáře nepřekvapí, žejo, když k Ginině vraždě došlo už v první knize. Do toho se dozvídá, že Diesel, hlasitej a hyperagresivní pseudo-indián, je rovněž FBI agentem, takže Dashiell nemůže svý problémy s touto figurkou uzavřít nadobro. A do osady, jejíž smrad se náčelník-kmotr Rudá Vrána snaží zakrýt novým peněženkoplničem – Casinem, přijíždí vyslanec dalšího z investorů, aby pomohl vykonat pořádek. Vyslanec, který má zkušenosti s výslechy a tašku plnou nástrojů, na jejímž špatném konci nechce být nikdo, a přesto právě tam mnozí neochotně končí. (Často doslova končí.) No prostě týden blbec.

Po předchozí převážně flashbackové knize přichází ve Skalpech takové utahování šroubů, že budete sotva popadat dech. Atmosféra doslova tuhne před očima a vy se přistihnete, jak hltáte další a další bublinu s textem Jasona Aarona a další a další libový panel nakreslený R.M. Guérou. Aaron se s ničím nebabrá, oproti předchozí knize vypráví převážně lineárně (kromě několika snově-flashbackových sekvencí) a nasazuje brutální tempo.

Přibývají postavy, které by mohly kartami pořádně zamíchat. Čtenář se pomalu, ale jistě dostává na křižovatku, na čí stranu by se v Dashově postavení vlastně přidal. Temnota roste. Série přituhuje a vy přitom cítíte, že je to pořád jen nádech před ponořením, že brzy TO přijde doopravdy.

Ve zkratce: Skalpy se postupně usazují mezi ty nejlepší komiksové série, které jsou u nás k dostání, a jejich největším negativem je, že je nakladatelství Crew nevydává třeba každý měsíc.