Třetí střípek mozaiky Millerova noirového opus magnum vychází v druhém, upraveném vydání. Nešikovná vražda tentokrát rozpoutá v Městě hříchu mocenský souboj o lukrativní čtvrť. Dwight se svými krásnými přítelkyněmi musí ochránit Staré město i za cenu velké tučné zabijačky.
Minulý rok vznikl vizuálně převratný, nesmírně ukecaný a doslovný snímek Sin City, který jen potvrdil, že to, co dokonale funguje na papíře, nemusí být dokonalé na plátně. Robert Rodriguez zadaptoval za Millerovy asistence první díl (nově nazvaný Drsný sbohem), Velkou tučnou zabijačku (třetí kniha) a Toho žlutýho parchanta (čtvrtá kniha). Vzhledem k přeskočení Dámy, pro kterou se zabíjí předpokládejme, že ve filmovém pořadí vypustí Comics Centrum do světa i reedice předloh. Reedice mají pevnou vazbu, přebal, záložku, vylepšenou reprodukci projevující se v sytosti černé, lettering bližší originálu, galerii maleb i barevných obálek, a především nový překlad od Dany Krejčové (porovnával jsem opravdu zběžně podle cca dvanácti stránek; Krejčová není geniální, ale je mnohem lepší než Leonid Křížek).
Millerův provázaný městský svět je tak pro nově příchozí zatím pouze dvoudílným a ne příliš provázaným blokem. Zatímco první díl vyprávěl o Marvově sebezničující pomstě, Velká tučná zabijačka je zábavná jednohubka, která se pyšní zběsilým tempem, stylovou a (záměrně) přestylizovanou akcí, v níž postavy, které jsou ukotveny v drsném a přísně realistickém světě, provádějí skutky s tímto světem kontrastující a spíše připomínající nezničitelnost superhrdinů. Přihoďte si autorovu fascinaci krásnými ženami, silnými auty a automatickými zbraněmi a já v tom případě dorovnám nejlepší možnou kombinací, kterou představuje krásná žena s velkou pistolí v ruce a jedoucí v naleštěném (klidně kradeném) bouráku. Basin City, známější pod svou hříšnou přezdívkou, je ohledně aut podobné Kubě – čas se zastavil a na silnicích zůstali převážně dědečkové z dob rozkvětu rock´n´rollu. Ale ona je vlastně celá série Sin City zdánlivě zasazena mimo čas a prostor.
“Obsahuje násilí, sexuální narážky a neslušné výrazy”
Do černobílých kaluží se ponořujeme v době, kdy k číšnici Shellie přichází její bývalý přítel Malej Jackie i se svou partou kumpánů. Namísto zamýšleného odvazu ovšem potká (při vykonávání potřeby) Shelliinýho novýho kluka, kterej je úplnej magor, a tak se vydává na lov do ulic Starého města, kde se neúspěšně pokouší nabrknout jednu z prostitutek (strana 38 rulez 🙂 ). Do situace se vloží další holky z „Perlovky“, drobná Miho pokrájí pár lidí a vyprávěné události rychle naberou na obrátkách. Přesto se expozice roztahuje tak, že kýžený zvrat a cesta k něčemu většímu přichází až kolem sedmdesáté stránky.
Zápletka kolem úklidu jedné hlavy a pár lidských torz nepředstavuje příliš (vz)nosný pilíř pro 160 stránkový komiks. Je to prostě jen akční nálož, jejíž tloušťka se hutně opírá o rozmáchlost obrazového vyprávění. Snad jen Miller může obětovat hned několik celostránkových obrazů vnadům krasavic ze Starého města, i když ony konkrétní slečny hrají v příběhu zanedbatelnou, až mizivou roli… aniž bychom se na něj za to (ně) zlobili. Stejně tolik prostoru věnuje i hlavnímu hrdinovi Dwightovi, který naskakuje do auta/střílí/splachuje někomu hlavu v záchodě.
Všechny ty úchvatné vizuály, automobilové honičky, přestřelky nebo akrobatické kousky japonské řeznice zakrývají prázdnotu přímočarého scénáře, který se nevyhnul nejotřepanějším klišé (odznak na pravém místě, zrádce). Rezignuje na jakýkoli přesah a přesto (nebo právě proto), že končí během nejintenzivnějšího masakru, nemá tak silný chuťový ocas, který byste na jazyku převalovali rádi ještě nějakou dobu po zavření knihy nebo si rovnou dali nášup v podobě druhého čtení. Millerovým hrdinům sluší pudová motivace, jejímž prostřednictvím proudí na stránky také hektolitry emocí a sugestivní scény se nemusí opírat jen o rozstřílená těla. Zde jsou postavy pouze okolnostmi a vlastním omylem dohnány k rychlému rozhodnutí.
Základem Velké tučné zabijačky tedy nejsou drsné zvukomalebné monology, postavy ani prostředí, ale zatraceně efektní akce plná brutálního násilí. Obsahuje místy překvapivé množství černohumorných momentek (první zjevení Miho, šíp) a díky rafinovanosti kresby se snad ani nedá označit za explicitní. K primitivnostem typu Loba má velmi daleko.
Pokud mluvíme o rafinovanosti kresby, pak nelze nezmínit ony zaběhnuté fráze – filmovost a hru světla a stínu. Pro Millerovu noirovou tvorbu je to naprosto směrodatná charakteristika. Filmovost se projevuje v brilantní zkratce a plynulém, jen tak mimoděk vnímaném, střihu. Bílá a černá poté nejsou barvami, jsou hmotou, ze které bylo Sin City cihlu po cihle vybudováno a ani spára mezi nimi neobsahuje byť jen zrníčko šedivé. Jestli tohle dílo za dvanáct let existence zestárlo, ať si pro mě přijde Miho.
Sin City a Frank Miller. Nejsem naivní, tahle recenze neargumentuje, proč přičítat k nule, ale proč odečítat od desítky. Výsledná známka tak platí v kontextu série, jako zástupci inteligentního akčního žánru se Velké tučné zabijačce vyrovnají jen ti z kategorie 8 a výš.
