Sin City: Drsný sbohem – Miller Frank

Cigareta v popelníku sípe, nabírá kyslík a tím zabíjí sama sebe. Za okny prší a mě to skoro vhání slzy do očí. Usedám ke stolu a začínám psát. Miluju déšť, pomáhá mi přemejšlet. Znova jsem prožil tu legendu, příběh, kterej koluje mezi lidma, co znají pravdu o chlápkovi, kterej našel smysl života v pomstě a neváhal jít přes mrtvoly, i když ho stopy vedly do těch nejvyšších kruhů. A přitom to začalo tak prostě…

V jednom pochybnym pajzlu se k němu přitulila nádherná ženská, která se klepala jako feťačka. Bylo to tím, jak byla vyděšená. Hledala u Marva ochranu a protislužbou mu nabídla svoje krásný božský tělo. Voněla jako anděl nebo by tak anděl vonět měl. Marv prožil tu nejlepší noc svýho života, plnou vášnivýho sexu…a lásky. Goldie. Řekla mu, že se jmenuje Goldie. Ráno vedle něj ležela mrtvá a jemu bylo hned jasný, co musí udělat. Jenom ještě nevěděl komu. Za lásku se přece musí bojovat, jeho anděl by to tak určitě chtěl. Když uslyšel policejní sirény, docvaklo mu, že to na něj někdo narafičil. S policajtama se vypořádal po svým a vydal se na cestu, na jejímž konci už nic nebylo tak jako dřív.

Jak jistě víte, Basin City, známé spíše pod přezdívkou Sin City, je imaginární město v západní Americe, situované kdesi na poušti, pravděpodobně v Nevadě nebo Kalifornii. Málokdy tu prší, když už začne, stojí to za prd. Jen jednou za čas si to město s deštěm rozdá opravdu na férovku. Obyvatelstvo se skládá z mocných papalášů, líných nebo zkorumpovaných policistů, drsných povalečů a hlavně pouličních dam. Ty sem přivedla prominentní rodina Roarků během zlaté horečky, aby se staraly o znavené zlatokopy. Postupem času si prostitutky utvořily vlastní distrikt, Staré Město, a usídlily se zde nastálo.

Tohle všechno se zrodilo v komiksem, noirem a detektivkami staré školy prolezlé, dnes již plešaté hlavě Franka Millera. Jeho série čítá šest dílů a několik kratších povídek, dotvářejících plastičnost „světa“. První díl s prostým názvem Sin City vycházel od června 1991 v Dark Horse Presents #51-#62 a ačkoliv vyšel jako první, jeho konec je v podstatě zakončením série. Svůj podtitul Drsný sbohem (Hard Goodbye) získal až v USA u příležitosti nově upravené reedice všech knih kvůli filmu. Nová vydání u nás chystá i Comics Centrum – tempem jedno pokračování ročně – ovšem ne popořadě, ale podle toho, jak jsou jednotlivé díly vyprodány. Po jedničce tedy nebude následovat Dáma, pro kterou se zabíjí, ale Velká tučná zabijačka. (Spekulacemi o skutečných důvodech se tady nemíním zabývat a upřímně, mně i vám můžou být naprosto ukradené. Buďme rádi, že CC vydalo tak kvalitní komiks v luxusní úpravě, a že se může dostat i ke čtenářům, kteří jedničku nesehnali.) Nejstarší díl, mnohými považovaný za vůbec nejlepší, se právě dostává na horké pulty knihkupectví, pojďme tedy prolistovat bibli drsných komiksových příběhů a říct si, v čem tkví kouzlo této na první pohled „jiné“ knížky.

Už jsem zmínil hlavní postavu (záměrně nepoužívám slovo hrdina) Marva. Chodící buldozer, před kterým by hluboce smekl i Lobo (a Marv by ho v tu ránu nakopal do jeho modré zadnice). Marv ale není jen obyčejný psychopat, který zabíjí lidi na potkání. Tím by možná v podání kohokoliv jiného byl, jenže tady si musíme opět připomenout jméno Franka Millera, který si libuje v osamocených hrdinech, postaveným proti společnosti. Millerovi stačí jediná scéna u Marvovy matky (ta ho jako jediná oslovuje Marvine) a v jeho bývalém dětském pokojíku, aby mu přidal lidský rozměr a zcela změnil optiku, jakou na něj čtenář bude nahlížet. Marv se řídí instinktem, co za léta, prožitá v krutém městě a díky výcviku speciálních jednotek, získal a víc než na mozek spoléhá na srdce. Když nedostává své léky, trpí halucinacemi, čímž je neustále na pochybách, jestli se vůbec to, co vidí, děje, nebo se už dokonale zbláznil a vše je jen výplodem jeho choré mysli. Není ani žádný krasavec, spíš naopak. Ženské s ním „nechodí“ ani za peníze, o to víc si cenní něhy, kterou k němu Goldie projevila, a jako člověk, který nemá co ztratit, jde tvrdě za svým cílem, nevyhýbaje se jakýmkoliv prostředkům. Po dlouhé době dokonce nachází smysl svého života – pomstu. A vám nezbývá nic jiného, než mu v tom drcení kostí a trhání končetin držet palce.

Samotný příběh je prostý, pomsta milované osoby. Jenže Miller má rozený dar vypravěče, kterým se v knize stává sám Marv a čtenáře celou dobu provází dlouhými monology, které působí mrazivě pro svou strohost a rutinu, s jakými popisuje budoucí utrpení svých nepřátel. Na malém prostoru dokáže vykreslit chod města a jeho zákony. Podobně jako v urban fantasy, i tady hraje významnou roli. Pojem „betonová džungle“ dostává nový rozměr. Sin City má plno silných momentů, má ty pořádný „koule“. I z vedlejších postav dokáže udělat nezapomenutelné (něco jako předváděl Lucas ve Hvězdných válkách, viz Bobba Fett). Miller příběh dávkuje podle potřeby a tak zmírní tempo, když chce odhalit další stránku Marvova já nebo samotného Sin City, stejně jako čtenáře strhne při akčních scénách, kde se na vás valí jeden obrázek za druhým. Tím, že vládne i kresbou, nedělá mu problém nasekat za sebe pár rychlých střihů a poté zaútočit celostránkovým obrázkem, který působí jako filmová zpomalovačka. (Právě na tempu podle mě pohořel film.)

Tím se ladně dostáváme ke kresbě, která byla ve své době něčím nevídaným a tento pocit z ní převládá dodnes. Přesto, že je dostatečně popisná, nechává čtenáři velký prostor pro vlastní imaginaci. Neexistuje totiž nic mezi černou a bílou. Světlo a stín. Svou kresbou jako by chtěl Miller dokonale vyvážit rozdíl mezi cítěním dobra a zla (které jsou zpravidla spodobňovány těmito barvami) a postojem „obyčejných smrtelníků“, kteří dobro a zlo vnímají jako dvě naprosto odlišné věci. Miller ovšem svými myšlenkami hlásí názor, že můžou být dokonce svými součástmi a že nic není jen černobílé. Nic kromě kresby.

O Millerově filmovém cítění není pochyb. Ladný střih, dokonalé rozfázování akce i úhly pohledu nepůsobí samoúčelně a do příběhu jsou zakomponovány velmi jemně a nenásilně. Pokud je v těchto „odvětvích“ dobrý, ve statických ilustracích si počíná úžasně. V těch chvílích jako by text doprovázel obraz a ne naopak. Jestli má nějaké vady, pak je to místy odfláknutá anatomie a perspektiva. Stačí zvolit nešikovný úhel pohledu a už to vypadá, že Marv kráčí po schodech opačným směrem, než tomu doopravdy je. Problémy s perspektivou souvisí s tím, že jeho kresba není určena k tomu, aby opticky vystupovala ke čtenáři. Naopak, Miller nechává plno věcí nedořečených a skrytých ve stínech. což se vyplácí hlavně při znázorňování brutality, kdy si říkáte: „Je to co drží v ruce vážně to, co si myslím?“ Kromě toho vypadá strašně přitažlivě a sexy. Na ty ženský byste nejradši skočili. Jejich křivky jen ladně „načrtne“, stínování a hra světla a stínu už udělají svoje. Jeho „manýry“ doceníte i tehdy, když Marv, vyvedený slabou linkou, běží na bílém pozadí a jen stín, do kterého jsou naznačeny drážky mezi cihlami, vám naznačí, že běží u zdi. Holt, v jednoduchosti je Síla.

Druhé vydání přináší mnoho nového. Novou grafickou úpravu, pevné desky s kulatým hřbetem a přebalem (po zkompletování všech sedmi dílů se na hřbetech objeví tancující Nancy), silnější papír a lepší reprodukci Millerových obrázků, pár nových přibylo i v galerii. Martin Trojan si dal práci s letteringem, který je věrný originálu. (Opravdu vypadá o dost jinak, a lépe, než CREWácký.)

Největší rozdíl je samozřejmě v překladu. Kopřiva přistupoval k látce s láskou, víc jako scénárista a spisovatel, a snažil se do příběhu zakomponovat kapku humoru, trochu víc vulgarismů i „cool“ hlášky, což mohlo vést k odchýlení od originálu. Dana Krejčová si počíná jako profesionál, přesto se její práce nedá označit za „fachu“, dokáže ukočírovat Millerovy dlouhé vnitřní monology i rázné dialogy. Neztrácí nic na zvukomalebnosti ani v atmosférických momentech, kdy Marv prochází v dešti městem. Bohužel se nevyhnula strojovým, až bezmyšlenkovitým chybám, které působí úsměvně. Takových momentů je ale doslova jen pár. Tady je jeden takový moment.

Kopřiva:
„To si piš, že nenechala! Žádná z vás by se mnou nešla. Jenom Goldie a ta to udělala, protože si myslela, že ji můžu ochránit. Ale já jsem byl vožralej jak dán, takže jsem jí byl na prd.“

Krejčová:
„Krucinál, to ani náhodou! Žádná z vás, akorát Goldie, a ona to udělala jenom proto, že doufala, že ji ochráním. Jenže já se sežral, takže jsem to nezvlád.“

Pro lepší představu v rozdílech si porovnáme delší monolog.

Kopřiva:
„V Sin City neprší moc často, a když už prší, obvykle to za moc nestojí. Rachitický mraky ze sebe ždímaj vlažný kapky, který se většinou vypařej ještě než stačej plesknout o dlažbu.
Tak dvakrát do roka se do toho ale pouštní nebe pořádně opře, zhluboka natáhne chrchel a vyflusne to všechno ven. A na město se spustí studená vodní opona, co potáhne ulice skelnatým leskem a mrazí až v morku kosti.
Hodně lidí tenhle hustej, tvrdej slejvák nesnáší. Já ho mám rád. Pomáhá mi v přemejšlení.
Nejsem moc chytrej a mám pocit, že mi to líp pálí, když je všechno čistý a mokrý, když déšť spláchne svinstvo z ulic a nic se mi nemotá pod nohama.
Mám rád, když prší. Mám rád, když za krk stejkaj ledový klikyháky dešťovejch kapek. Mám rád, když je vzduch nabitej elektřinou, když maj všechny věci obrysy ostrý jako břitva. Když dejcháte a cejtíte, jak vás pálej plíce.
A to právě dělám. Zhluboka dejchám a nechávám nohy, ať mě nesou, kam chtěj.
A přemejšlim.“

Krejčová:
„V Sin City neprší zas tak často, a když jednou začne, obvykle to za moc nestojí. Déšť je teplej jako chcanky a má štěstí, když vůbec dopadne na chodník dřív, než se vypaří.
Ale tak dvakrát do roka se pouštní nebe vytáhne a opravdu to rozbalí. Studenej, hnusnej proud, kterej ulice potáhne jakoby sklem a vás z něj zamrazí až do morku kosti.
Většina lidí nenávidí, když takhle leje, ale já to miluju. Pomáhá mi to přemejšlet.
Nejsem nijak zvlášť bystrej, ale když je všechno kluzký a každej radši zmizí z ulice a jde mi z cesty, cejtím, že mi to líp myslí.
Miluju, když prší. Miluju, jak mě to studí za krkem. Miluju ten vzduch nabitej elektřinou, ve který všechno vypadá tak jasně.
Nadejchnete se a rozšiřuje se vám chřípí.
Tohle dělám. Dejchám a jdu, kam mě nohy nesou.
A přemejšlím.“

Další rozdíl je, že Kopřiva vypráví příběh víc v minulosti, zatímco Krejčová v přítomnosti. Viz „Řekla mi, že se jmenuje Goldie.“/ „Říká, že se jmenuje Goldie.“

U překladu záleží na vkusu každého čtenáře. Každopádně vydání Comics Centra dopadlo na výbornou, celá knížka působí moc příjemným dojmem, v knihovničce se určitě neztratí (moc se těším na Nancy), ale hlavní poklad čeká uvnitř po otevření a prolistování. Sin City vás dostane a už nepustí. Marvovu strhující cestu za pomstou budete hltat plnými doušky a pochybuji, že vám PRVNÍ čtení zabere víc jak jeden zátah. Díky neurčitosti místa a času i svému tématu se jedná o nadčasovou četbu, která má šanci jednou chytit vaše vnuky stejně jako dnes vás. Rozhodně už nemáte důvod nemít tenhle umělecký klenot alespoň jednou ve své knihovně.