Sin City: Chlast, děvky a bouchačky – Miller Frank

Obyčejná sobotní noc
V hlavní roli Marv, smrtelně nebezpečný zabiják, dva metry vysoké monstrum ze šlach, svalů a jizev, pro kterého zákony, jimiž se řídíme my, spořádaní lidé, nic neznamenají. Pro něj existují jen jeho vlastní zákony – základ jeho děsivosti a přitažlivosti současně.
Dobře ho známe  z jeho vlastního příběhu Sin City, pak z dalších povídek, kde je hlavním hrdinou, případně z odkazů v příbězích jiných obyvatel Sin City.

Jedné naprosto obyčejné sobotní noci se probírá z bezvědomí na silnici vedle dvou rozbitých vozů a několika mrtvých, navíc s ramenem poznamenaným kulkou. Jak sám říká, nevzpomene si, ani kdybyste ho zabili. Marv sice není žádný myslitel (což o sobě tvrdí někde jinde), ale logicky uvažovat umí a spolu s ním začínáme slepovat skládačku, která má základní kámen v hospodě u Kadie při zírání na tanečnici – striptérku Nancy a lehce nás protáhne i Marvovou dávnou minulostí.

Ve chvíli, kdy je jeho nemilosrdné křižácké tažení za spravedlností (rozuměj jeho spravedlností, zatraceně krvavou spravedlností) u konce, stačí jediná věta, a my víme, že vlastně nevíme…
Té noci se toho stalo ještě mnohem víc, umřelo ještě mnohem víc lidí  – ale on si nevzpomene, ani kdybyste ho zabili…

Obyčejná sobotní noc je nadupána úžasnými emocionálními obrazy a replikami, jejichž síla tkví v tom, že se čtenář sám stává Marvem a přímo prožívá, co on provádí; souhlasí s ním, ač ho vlastní souhlas současně děsí:
Marv:
– Aspoň vím, že jsou to pěkní hajzlové. Nebude nic špatnýho na tom, je zabít. Vlastně je to moje občanská povinnost.

Tlusťoch a Prcek
Čtyřstánková povídečka se dvěma nájemnými zabijáky, kteří jako komické figurky vystupují ve více příbězích ze Sin City (v této knize například ještě v Neviňátku v červeném). Jejich charaktery nemají hloubku, vnitřního démona, který dělá Millerovy postavy a příběhy tak silnými a přitažlivými. Naštěstí jde jen o čtyři strany…

Zákazník má vždycky pravdu
Další čtyřstránkový mikropříběh, jenže tentokrát plný atmosféry, vnitřních monologů a dialogů podbarvených šustěním padajícího listí a tlumeným pulsováním krve ve spáncích. Po záhadě přichází pointa založená na skutečnosti, že za peníze se dá koupit všechno, včetně… Ale to bych prozradil, víc než bych měl.

Tichá Noc
Další Marvův příběh. Na jeho začátku se na nás dívá z noční vánice s cigárem ve rtech a s pro něj tak zvláštní replikou: “Buď hodnej.” Každý rys toho pokrouceného, zdeformovaného obličeje křičí, že on nikdy nebyl a nebude hodnej. Nebo přece? Když je ta Tichá noc?

Na dalších stránkách už Marv jen kráčí chumelenicí, chodbami, sestupuje do katakomb a s nikým se moc nebaví. Sem tam se na nás podívá a stačí pohled, aby člověk pochopil, že ať už potká kohokoliv a cokoliv, on je ten, kterého by se měli ostatní bát. Mluví ještě méně než je jeho zvykem a nevyptává se, snad jen, jako náhradu za mlčení, nechá na samotný závěr párkrát štěknout své pistole. A pak konečně získá, pro co si přišel.

Poetický, tajemný příběh. Miller si zde hraje s kontrasty černé a bílé, s kontrasty zla a dobra, násilí a nevinnosti snad s ještě větší naléhavostí a sugestivností než kdekoliv jinde. Vrchol knihy.

A za dveřmi s číslem tři
Pětistránkový mikropříběh, opět se starými známými z minula. Holky ze Starého města, prostitutky, na který je každý pasák krátký a které si udržují svůj vlastní pořádek, mají problém. Někdo je vyhledává z jiných důvodů, než je ukojení sexuálních choutek. Naštěstí to Miho s noži umí a dokáže speciálnímu zákazníkovi poskytnout, co si zaslouží.

Modroočka
Chlap na útěku před přízrakem končí ve staré známé country dupárně u Kadie. Kromě své dávné lásky (jaká náhoda!) se tam potkává s Marvem očumujícím Nancy, holkama ze Starého města, které se právě dohadují o tom, že Dwight žije (Dáma pro kterou se zabíjí), s Manutem a spoustou dalších známých.

Modroočka je skvělá právě tím, že ukazuje množství jiných příběhů a postav jaksi z boku. Člověk si uvědomí, že Marvovi prostě není co závidět a je skutečně zkrachovalá existence. (Pokud si to neužívá a té prohnilé děvce, co chce víc a víc, to nedává jednou, po druhé a zase znova). Jenomže jemu vlastně není co závidět nikdy. Samozřejmě, pokud ve vás není kus gladiátora z hodně starých časů a bifteky jíte pouze úplně syrové…

A vlastní příběh Modroočky snažící se skoncovat s minulostí a začít nový život slouží pro dokreslení, že v Sin City není vůbec nic, ale vůbec nic jistého a umřít se dá lehce. Na druhou stranu pokud už umřít musíte, tak po vášnivé noci s kráskou to nevypadá jako nejhorší možná varianta…

Tady mi asi nejvíc vadila nedokonalost kresby. Možná kvůli absenci hutné atmosféry, která vtáhne čtenáře dovnitř mezi ostré rozhraní černé a bílé, jímž Frank Miller vdechuje svým příběhům život.

Krysy
Krysy poněkud vybočují ze kontextu všech ostatních příběhů a to jak kresbou, tak i vlastním obsahem. Už na první pohled jsou obrazy schématičtější, “monotónnější”.  Snad za to může i specifický druh použitého písma.  Příběh zřejmě nepatří do prostředí Sin City, spíše je (odhaduji) reminiscencí na druhou světovou válku a podobenstvím, že spravedlnost existuje, i když je slepá, pomalá a občas kráčí krkolomnými cestami.

Tátova holčička
V devítistránkovém příběhu Miller zpracovává své oblíbené téma posedlosti ženou a dělá to zatraceně dobře. Člověk mu skoro uvěří, že to stojí za to, že stojí za to zmáčknout kohoutek, aby mu něžná kráska zůstala po boku. A na konci je kráska ještě mnohem něžnější, rozkošnější, prostě k pomilování, ale všechno je jinak a on zjistí, že ženy, které se příliš zajímají o zbraně, nejsou, čím se zdají být. Ale ta holčička na závěr se opravdu povedla. Možná, že jsem svou výtkou nemyslel úplně vážně, něco bychom jim  prominout mohli, ne? 

Špatně zahnout
Na scénu se vrací Modroočka. S pohnutou minulostí se už vyrovnala a zcela se věnuje své práci. Dalo by se říci, že je z ní jistým způsobem workoholik.
Miller ženy nakreslit umí a kreslí je rád. Tenhle příběh plný oblých křivek, modrých šatů, podvazků a punčoch musí nadchnout každého, kdo dokáže ocenit ženskou krásu i jinak než in natura. Modroočka v dešti na pozadí “Mrtvejch jam” (viz předchozí knihy se Sin City) opravdu stojí za to. A když řekne, že miluje déšť, musí se do ní zamilovat i stoprocentní Marvofil.

Opět mi trochu vadila Millerova neschopnost podat důvěryhodně akci (podpatek, i když velmi velmi vysoký a jehlový, se mi jako vrhací zbraň nezamlouvá) a také zbytečně přímočarý rozjezd příběhu: Ženě v nouzi bych se určitě pokusil pomoci. Kdyby mě však po pěti minutách začala vehementně svádět, minimálně by mě to silně znervóznilo. Aspoň zpočátku. Možná je to ve světě Sin City trochu jinak, nebo mé zkušenosti vybočují z normálu a tohle chování je standardní. V tom případě vám, mužským čtenářům této recenze, závidím.

Mnou zmíněné nedokonalosti však bohatě vyvažují erotické dialogy, zábavné, svůdné, kdy člověk neví, zda se má pobaveně usmívat, nebo oddávat erotickým /sexuálním /pornografickým představám. Záleží samozřejmě na vkusu. Pointa na závěr potěší. Jsi monstrum číhající v temném lese? Nebuď si tak sebejistý, jsou i větší…

Ve Špatně se svézt, třístránkovém kraťasu, se s Modroočkou setkáváme naposledy. Mikropříběh ve zhuštěné formě opakuje děj Špatně zahnout, ale to vůbec nevadí, protože se dozvídáme, že Modrooččina práce je současně i jejím velkým hobby.

Tyto dva příběhy by bylo možné zařadit do učebních osnov hodin sexuální výchovy, případně reklamní kampaně proti AIDS. Jednoznačně kladou čtenáři vtíravou otázku: Víš s kým spíš? A Frank Miller na ni jednoznačně odpovídá!

Neviňátko v červeném
…se odlišuje od ostatních příběhů v knize tím, že je to klasická noirová detektivka. Dwight (např. Dáma pro kterou se zabíjí), ještě ne týpek na šikmé ploše, Dwight se starým obličejem, Dwight pravidelně trénující basketbal, chce zjistit, kdo zabil jeho přítele. A když je do toho zapletena žena nepotřebující parfém, jejíž pouhá přítomnost způsobuje, že puls srdce atakuje červené pole vašeho osobního otáčkoměru, není cesty zpátky. Předností je přímočarý děj, téměř Chandlerovské vnitřní monology a – Dwight, rytíř v zářné zbroji.

Konec mě trochu zklamal, ale to není vada příběhu, spíše má. Nemám rád, když krásné ženy končí tak, jako dopadlo Neviňátko v červeném.

CHLAST, DĚVKY A BOUCHAČKY

Tato sbírka přesně ukazuje přednosti a současně i slabosti Franka Millera. Neumí kreslit v klasickém slova smyslu a vůbec nejhorší je v zobrazení akce, která u něj většinou vyhlíží velmi neskutečně až bizarně. Zřejmě pro něj není důležitá… Jeho ženy se občas podobají jedna druhé a i ve tvářích mužských hrdinů se dá najít víc společných rysů.

Těchto nedostatků si však nevšimnete, pokud se ponoříte do atmosféry příběhu, kterou dokáže vytesat svou černou a bílou, opracovat pár linkami a vycizelovat úžasnými dialogy, případně monology.

Sbírka skvěle dokresluje svět Sin City, jsou v ní obsaženy skutečné klenoty, pár básní a mnoho výborných vtípků. Vzhledem k tomu, že znám všechny knihy Sin City, nedokážu příliš odhadnout, jak by působila na někoho úplně “zvenčí”. Předpokládám, že by se mu zamlouvala, ale byl by okraden o množství vtípků, prolínání, prostě “těch bočních pohledů”, co máme tak rádi.
Navíc jsou od sebe povídky odděleny celostránkovými kresbami, což je příjemný bonus.