Publicista Tomáš Hibi Matějíček a kreslíř Karel Jerie spojili síly, aby stvořili českou Šifru mistra Leonarda v komiksovém negližé. Z toho může vypadnout ledacos. A že teda vypadlo.
Pokud byste se mezi čtenáři zeptali na nějakého komiksového publicistu bez jizvy, jméno Tomáše Hibiho Matějíčka by patřilo k nejsklonovanějším. Neodmyslitelně patřil k serveru komiks.cz už v dobách jeho největší slávy, postupně se začal angažovat viditelněji. Přispívá do mainstreamových tiskovin, přednáší o teorii komiksu, stal se programovým ředitelem KomiksFEST!u, předsedá občanskému sdružení SEQUENCE o.s. A taky píše komiksové scénáře. O (ne)mrtvých jen dobré byl experimentální projekt, který měl ukázat, jak rozličně mohou ke scénáři přistupovat kreslíři. Ale Šifra mistra Hanky… Album Šifra mistra Hanky je ambiciózní dílko. Vydané ve formátu evropských alb, s pevnými deskami a na křídovém papíře formátu A4. Profesionální zpracování by mělo napovídat cosi o profesionální komiksové práci…
…jenže cestou se něco zvrtlo a Šifra mistra Hanky nepůsobí jako vyzrálé dílo někoho, kdo se o komiks dlouhou dobu zajímá a z malíku dokáže vycucat všechna jeho úskalí a přednosti, i když ho o půlnoci skopnete z postele. Od scénáristy bych čekal minimálně zvládnutí řemesla, bezproblémové odvyprávění příběhu, něco na způsob kloudného začátku, nosné zápletky a uspokojivého konce. Místo toho nás Tomáš Matějíček posadí do své na rychlo smontované loďky, zaveze doprostřed rybníka a laskavě nás vybídne k vystoupení. Pak otočí kormidlo, a zdá se, že se nikdy nevrátí. A vždy, když to nejméně čekáte, se ten zatracený škuner vynoří z mlhy a začne vám narážet do hlavy.
Tenhle nesmyslný obrázek podobný Homerovým animovaným eskapádám docela dobře ilustruje pocit ze čtení Šifry mistra Hanky. Už už se nadechujete, když vás v tu ránu sestřelí pod hladinu další nelogičnost nebo nepochopitelný skok v ději. Vlastně nevím, jestli se tenhle komiks snaží být českým Indiana Jonesem, dělá si legraci z Roberta Langdona a Bena Gatese, nebo jde vlastní cestou. Poslední možnosti by napovídalo docela zajímavé propojení s mytologií a hrdinovy halucinační výlety. První teorii SNAHA o vtipnost, akci a hlášky. Na prostřední cestu míří až trapnost dialogů, vyřešení některých linek (Němci, mentor apod.) a brutální zkratkovitost, kde nezbývá čas na rozvedení čehokoli. Takže pořádně nechápeme, kde se vzaly postavy a jejich motivaci nespatříme ani z rozjetého TGV…
Dialogy jsou opravdu pekelné. Nejen díky nim občas Šifra mistra Hanky vyhlíží, jako kdyby si student základky psal dobrodružnou knížku během hodin dějepisu a literatury. Přičemž text kombinuje věty z béčkových filmů a nezáživnost školního výkladu. Nezajímavé postavy vytáhnuté ze šuplíku „Klišé v dobrodružných příbězích“ (nesmrtelný mentor, zrádkyně, hloupý klaďas, který všechno vyřeší náhodou…) už jen završují smutné poznání, že tady při hledání chvály nepomůže virgule ani krumpáč.
Počkat, říkáte si, že jsem zapomněl na Karla Jerieho. Ale já nezapomněl. Jerieho symbolická malba postavená na výrazných barvách, jejich kontrastu nebo naopak dokonalém sladění, funguje pouze v podobě mytologických výjevů. Znázorňování archetypů si vyloženě užívá, ale (zřejmě přitažlivá) Němka vypadá jako metrosexuál s prasečím rypáčkem. Vizuální stránka je vůbec hodně rozháraná. Představte si půlhodinový film, kde se v různých intervalech střídá pět režisérů, mění skladba střihu… a titulky jsou rozličně oletterovány, jen občas nejdou vyluštit.
Nakonec si musím vypůjčit klišé staré jak Čapek sám – Šifra mistra Hanky je totiž pověstný dort upachtěný pejskem a kočičkou. Neví, jak chce chutnat a taky že nechutná. Tohle jsou chvíle, kdy člověk docení Bodieho (Kopřiva) a Doyla (Grus) českého komiksu. Profesionální Nitro těžkne glycerínem by nemohlo vyjít po kouscích v Aargh!u nebo Bedemanovi, což se o Šifře mistra Hanky napsat nedá.
