Sandman se už od začátku dělí mezi povídky a delší příběhy (které však stále mají poměrně výraznou epizodickou strukturu jednotlivých sešitů, v nichž vycházely poprvé) a to, čemu dáváte přednost záleží a) na osobním vkusu a b) na tom, proč si to nepřiznat, jaký svazek zrovna držíte v ruce. Neil Gaiman totiž bravurně ovládá vyprávět obojí. Nelze říct, že mu sedí delší, či kratší útvary. Maximálně můžeme poznamenat, že výhoda povídek spočívá v tom, že se nám dostane více příběhů.
Krátké životy jsou z rodu komiksových románů. Sandman zde doprovází svou sestru Delirium při pátrání po Zkáze, bratrovi, který zmizel před třemi sty lety. Pátrání je zavádí nikoliv na nejrůznější místa, ale k nejrůznějším lidem, a především otázkám a myšlenkám. Vždyť právě lidé a jejich myšlenky formují místa, nikoliv naopak. A Morfeus je ideálním prostředníkem k tomu, abychom si tuto starou pravdu vychutnali v nesčetných variacích, které nám Gaiman servíruje tak, jak to umí jen on a nikdo jiný: v atmosféře melancholie, okouzlení i prostého dojetí nad křehkými, ale přitom nesmrtelnými city…
Již tradičně se zde tedy vypráví o velkých tématech tak, že nám jejich velikost nemusí hned dojít. Jako by navštívená říše snů přebírala zas a znova kontrolu a dočtení komiksu se stávalo ekvivalentem probuzení ze sna. Prchavé, nádherné okamžiky plné emocí, moudrosti, ponaučení, svobody i věcí temnějších se možná rozplynou, ale nikdy zcela nezmizí, stávají se naší součástí a jen čekají na příhodný okamžik, kdy se opět vynoří, ve stejně krystalické čistotě jako poprvé… abych si vypůjčil řečnickou otázku od Petera Strauba, autora doslovu: „jestli tohle není literatura…?“

Ale neberme metaforu doslova, protože Sandman sám o sobě se nám rozhodně z hlavy jen tak nevypaří. Možná proto, že s udivující lehkostí míchá věci vážné (a v nejlepším slova smyslu závažné) s těmi lehkými (a v nejlepším slova smyslu hravými). Stejně jako míchá lidskou fantazii ze všech koutů světa a epoch. Výsledek nabízí svět, který není plný mýtů a archetypů, ale sám jimi je. Nečiní nám sebemenší problém přijmout za pravdivý fakt, že mezi námi žijí lidé, kteří na vlastní oči viděli šavlozubého tygra, kteří zde byli ještě před vznikem planety. Víme, že bohové mohou provozovat cestovní kancelář i se živit jako erotická tanečnice. Vedle bezdomovce se před deštěm schovává jedna z Nesmrtelných. Psi mohou mluvit a země snít a čokoládoví milenci, umírající v extázi malinového krému, donutí nejprve k úsměvu, aby posléze zlomili srdce…
A to jsou jen některé z motivů, scén a obrazů a metafor, které Krátké životy přinášejí. Stejně jako předešlé svazky i zde se můžeme zastavit doslova na každé stránce, u jednoho každého detailu a zaobírat se jen a jen jím. Nebude to ztráta času. Nebo se můžeme zaměřit na celek a zamyslet se nad pamětí, pomíjivostí, neustálou změnou, následky vlastních činů a nad rodinou. Nebude to ztráta času. Dokonce se můžeme i pozastavit u způsobu, jakým je děj posouván vpřed, jakou podobu zde získává starý dobrý motiv cesty, jak se řetězí jednotlivé události. Nebude to ztráta času. A samozřejmě můžeme komiksem jen listovat a vychutnávat si nádherně vyvedená panoramata, bravurně zachycené scénky, zářivě barevné žabičky nebo prostě jen další a další drobné detaily říše snů v podání talentovaných kreslířů, kteří se na Sandmanovi podíleli. Opět to nebude ztráta času.
Přesto to nebude stačit, abychom přesně vystihli, v čem spočívá výjimečnost tohoto díla, jeho nesporná síla a působivost na naše smysly, rozum i city. Cesta vede spíše skrze postavy a základní motiv celého komiksu, kterým jsou sny.
Gaimanovi Věční jsou jeden vedle druhého tragické postavy, byť se místy nabízejí v rolích padouchů i hrdinů. Pravdou však je, že jsou tím, čím jsou. A to znamená, že jsou zajatci svých povinností a utéci od nich je při nejlepším složité. Vždyť ani Zkáza neuprchl – akt jeho zmizení, který mu měl přinést svobodu a zřeknutí se zodpovědnosti, byl vlastně jen jiným způsobem vykonávání jeho povinnosti. Došlo ke změně a došlo k cestě za jeho nalezením. A jak v komikse zazní: není možné hledat Zkázu bez následků…
A mezi Věčnými pochopitelně hraje prim Morfeus, Sen. Zasmušilý melancholik, schopný té největší krutosti vůči těm, které miluje, i překvapivého soucitu. Jeho melancholie dosahuje vpravdě epických rozměrů. Je využitelný jako charakter, aktivní postava – tak je tomu v tomto případě, i jako ikona, temný stín v pozadí, nesmrtelný pozorovatel. Nemusí nutně zasahovat do děje, ale stejně jako vše, co představují jeho sourozenci, i on je neustále přítomen v lidském konání. Není totiž pánem snů pouze ve smyslu tělesné činnosti spojené se spánkem. Je pánem příběhů. Mnoho z nejlepších sandmanovských kusů tuto skutečnost připomíná svou strukturou, když se točí kolem aktu vyprávění či předstírání… a i tentokrát se ve finále ocitneme v kruhu několika postav a čtení není poháněno akcí, nýbrž právě vyprávěním samotným.
Protože vyprávění, sny, je tím, co definuje realitu. I tohoto sdělení se nám dostane. Stejně jako kuchařských rad, exkurzu do historie prostituce, ukázky stínové magie a zamyšlení nad rolí a významem rozumu. Celé Gaimanovo dílo jako by bylo polemikou s oslavou rozumu a s ním související praktičnosti, pokrokem (nezaměňovat s prostou změnou) a vlastně průměrností. Připomíná všem, kteří chtějí chápat, že rozum je „přinejlepším defektní nástroj“. Bez snu, příběhu není ničím, nemá smysl. Často se na to zapomíná. Bez lidské fantazie (která v sobě obsahuje i Touhu, Smrt, Zkázu, Delirium, Zoufalství i Osud – a ony zase ji) by nebylo života, pouze přežívání.

A tak, i když nás Krátké životy konfrontují se zánikem a smrtí (nemusí se nutně jednat o to samé) v mnoha podobách, jsou především oslavou samotného života. Faktu, že i v okamžiku konce můžeme vždy prohlásit: viděli jsme krásy světa. To prohlášení nemá nic společného s rozumem, ale všechno se srdcem. Možná šíleným, ale živoucím a jediným, které máme.
K tomu, že tato skutečnost opravdu vynikne přispívá i druhá hlavní postava tohoto svazku: Delirium. Bývalá Radost možná není natolik charismatickou postavou, jako její sestřička Smrt, ale dokazuje, že když je jí dán prostor, i ona skrývá netušené hlubiny. Její chování je zdánlivě nelogické, stejně jako průpovídky a pátrání po neexistujících slovech… jenže logika záleží na úhlu pohledu a faktem je i to, že některá slova prostě neexistují, i když by měla. A samozřejmě ukazuje na dvojznačnost věcí – radost se rychle mění v žal, ale právě proto je tak cenná. Ale především se dá nalézt i v těch nejmenších a nejnečekanějších věcech – v barevných žabičkách, výhledu na východ slunce i rozhovoru, který jste už nečekali.
Mohli bychom Sandmana použít jako studnici moudrých citátů, důkazů o absurdnosti života, definic vznešenosti i nízkosti. Ale především je důkazem, že poctivé vypravěčství a vypravěči, kteří znají svou práci, ještě nezemřeli. A s každým nahlédnutím do jejich prací je svět zase něčím víc, než jen hroudou hlíny ve studeném vesmíru. A to je to, na čem záleží.

Nedá mi to, abych si na úplný závěr neodpustil poznámku, kterak tento příběh předjímá věci příští. Ti, kdo se o Sandmana zajímají, případně jsou vyzbrojeni znalostí přehledového článku ve staré Crwi, již vědí, k čemu série směřuje. Chci tím říct dvě věci. První: je úžasné, nakolik se změnily podmínky ve vydávání komiksu od doby, kdy zmíněný článek vyšel (dnes by si myslím podobný spoiler nikdo nedovolil). Druhá: ve vědomí smrtelnosti, potažmo konečnosti tkví určité smutné kouzlo. Víme, že Sandman má deset knih a pomalu, ale jistě se blížíme k té závěrečné. A tím víc si vychutnáváme ty, které již máme, i okamžiky čekání na ty zbylé.
Což považuji i s ohledem na Krátké životy za zvláště příhodné.

VERDIKT:

Okouzlující jako vždy. Plný smutku jako vždy. Pravdivý jako vždy. Výborný jako vždy. Pro milovníky psů i koček, snů i tužeb a především těch nejlepších komiksů. Prostě další gejzír nezaměnitelných nápadů pana Gaimana v do posledního detailu promyšleném celku, jak je v sandmanovském cyklu dobrým zvykem. A ano, Dave McKean opět čaruje.