Sandman: Krajina snů – Gaiman Neil

Přiznejme si, že Neil Gaiman je podivín. Tedy ne že bych ho znal osobně, ale z biografií a článků, které o něm byly napsány, je to naprosto evidentní. Normální člověk přece nespí přes den a v noci nepíše scénáře nebo knihy. Skoro na všech fotkách je ve své kožené bundě a ve svém velkém temném domě, který se nachází na blíže neurčeném místě uprostřed lesů v Minneapolis, chová spoustu koček a hromadí počítače. Na druhou stranu, buďme rádi! Stejně jako on jsou totiž podivné i jeho knihy a hlavně série o pánu snění a dalších „Věčných“- Sandman.

Tentokrát jsme zavedeni přímo do Krajiny snů. Třetí svazek je na rozdíl od prvních dvou knih kratší a hlavně obsahuje čtyři spolu nesouvisející „uzavřené“ povídky.
Čím méně u Gaimana tušíte, tím větší zážitek ze čtení knih/povídek/komiksů máte, takže si uděláme jen malý nástin.

První povídkou je Kalliopé. Co udělá spisovatel (nebo recenzent), když mu dojdou slova, nebo nikdy žádná nepřišla? Není přece nic jednoduššího než si pořídit vlastní múzu…a zavřít ji do sklepa. (Recenzent ji má samozřejmě schovanou v psacím stole… no tak, zalez!)

Sen tisíce koček osvětluje, jak to v minulosti bylo s nadvládou lidstva a že člověk vždycky neměl hlavní slovo… to ovšem neměli ani dinosauři.

Sen noci svatojánské se, jak název napovídá, věnuje Williamu Shakespearovi a jeho divadelní hře. Kdo by tušil, že jedna z jeho nejslavnějších her vznikala na zakázku pro velmi zvláštního muže a prvním publikem byly neméně zvláštní bytosti?

Fasáda je zajímavý název poslední povídky, kterou v Krajině snů najdete. Stejně jako v první knize, i zde Gaiman naráží na hrdiny (zde tedy hrdinku – Elementálku) z DC vesmíru. Je jí Uranie Blackwellová, nešťastná kvůli svému vzhledu. A kdo by nebyl, když ví, že si sice může vytvořit jakýkoliv obličej, ale pod povrchem se skrývá stále jedno a to samé „monstrum“.

Samotný Morfeus, Sandman, opět vystupuje jako průvodce, který děj/postavy nasměřuje, ale v žádném případě není tím, kdo by děj vedl. Postava Sna je vůbec zvláštní. Z předešlých knih není jednoznačné, jestli je dobrým nebo zlým panovníkem své říše. V některých situacích se chová nadřazeně, jako by ho obyčejní smrtelníci vůbec nezajímali a pohrdal jimi, jinde je zase zachráncem situace, soudcem i vykonavatelem trestu. Ovšem vždycky nechává věcem volný průběh a postavy nejen smrtelníků si „to“ musí vyžrat až do úplného konce.

Všechny povídky jsou založené na principu mnohoznačnosti. Čtenářovi není nic vnucované a je jen na něm, jak si určité věci vysvětlí. Jednotlivě fungují skvěle a je neuvěřitelné, jak jsou strhující i bez absence akčních prvků. Chybí jim ale nějaký výraznější spojovací prvek, kterým byl například v Domečku pro panenky sraz vrahů v čele s nezapomenutelným Koriňtanem. Na druhou stranu je to dobrá příležitost pro čtenáře, kteří nečetli žádnou z předešlých knih. Žádná z povídek totiž na předešlý děj nenavazuje. Sen noci svatojánské se odehrává dávno před tím, než byl Morfeus uvězněn, jiné povídky zase paralelně s jeho neplánovaným pobytem ve sklepě Rodericka Burgesse.

Gaiman si hodně „ulehčil“ práci geniálním nápadem vytvořit snové prostředí, kde je přece všechno možné. Zajímavě proplouvá mezi oběma světy, někdy se dostane smrtelník do nadpřirozeného světa, jinde se zase noční můry nebo jiné nadpřirozené bytosti dostanou „k nám“. V tomto ohledu je Sandman typickou ukázkou Gaimanovy tvorby, kde se hrdinové dostávají do bizarních světů, ve kterých neexistují konvence jejich běžného života a vše je svým způsobem „postaveno na hlavu“. Vzpomeňte si na Richarda, který se v knize Nikdykde dostal do Podlondýna, který mu konečně otevřel oči, nebo tajemného pana Středu z Amerických bohů, který provázel hrdinu Stína po cestě Spojenými státy. Mohl bych pokračovat Koralinou, která objeví tajemný “dům v domě” i hrdinou knihy Hvězdný prach, který se dírou ve zdi protáhl do pohádkového světa, kde nejsou víly ani čarodějnice ničím zvláštním.

Sám Gaiman, a konečně i Erickson v předmluvě, označil Krajinu snů jako pauzu mezi Domečkem pro panenky a Údobím mlh. Proto by mohl být čtenář předešlých knih mírně zklamaný z toho, že se najednou setkává s postavami, které neměly v předešlém ději žádný prostor a v budoucnu se z nich obejví jen málokterá. Pokud ovšem podlehne Gaimanovu výraznému vypravěčskému stylu a hře se slovy, i tento díl se mu odvděčí poetickými povídkami, které nejsou tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. O tom, že ani v “pauze“ Gaiman nepolevil, svědčí cena World Fantasy Award (1991) pro Sen noci svatojánské v kategorii povídek, což bylo poprvé, co tuto cenu dostal komiks.

Českému vydání za 299 Kč,- se nedá upřít skvělý design, věrný originálu Davea McKeana. Předmluvu napsal Steve Erickson a naleznete zde i stručné životopisy všech „umělců“, kteří na knize spolupracovali – od Gaimana přes Kellyho až po mistra letteringu Todda Kleina. Vše je doplněno skvělým překladem Viktora Janiše. Přeloženy jsou v podstatě všechna SFX, navíc lettering – ať už ruční nebo počítačový – taktéž zachoval styl anglického originálu. Bohužel se nepodařilo zachovat originální McKeanovy obálky v barvě, které jsou tématem samy o sobě. Více než důstojnou náplastí na tuto bolístku je cca 50 stránkový scénář Kalliopé i se všemi poznámkami a předmluvou Neila Gaimana.  Odbarvení postihlo, jako u předešlých knih, celý komiks, což ale vůbec není na škodu. Čtenáři si už zvykli a kresba všech zúčastněných (Kelly Jones, Charles Vess a Colleen Doranová) tak nasákne hutnější atmosféru.

O kresbě jsem se zatím moc nezmiňoval, protože jednoznačným tahounem je scénář. Nejlepší kresbou disponuje, dle mého názoru, Kelly Jones, který se už v sandmanovské sérii angažoval. Kresba zbylých dvou je taková maková. Nenadchne ani neurazí, každopádně je oku příjemná a nic podstatného se jí vytknout nedá. Bohužel, kresbu ani nějak objektivně hodnotit nemohu. Stejně jako kterýkoliv jiný český čtenář. Za všechno mohou z části špatné podklady ale hlavně tisk, který se opětovně hrubě nepovedl. Je rozostřený jako první čísla oživené Crwe. „Pár“ stran je tak sprasených, že se na to nedá koukat, aniž by vás píchlo u srdce. Na mnoho z nás jistě při prohlížení této knihy dopadla tíživá deprese a pocit bezmocnosti, že nevíme, kdo by měl dostat do huby, aby se to už prostě nestávalo. Dá se to prominout AFFL a jejich rozjezdovým číslům italských komiksů i prvním magazínům Crew², ale tady pardon… tady by se to jistě stávat nemělo!