Sandman: Domeček pro panenky – Gaiman Neil

Tuto knihu můžete číst samostatně. Ale nedoporučuji to – není psána s tímto záměrem. Jde o pouhý sborník dalších osmi sešitů pravidelné měsíční série, v níž od roku 1989 Sandman původně vycházel – a proto počítá s tím, že jste předchozí části četli (najdete je v knize Sandman: Preludia & nokturna). Pokud je však neznáte, budete o mnohé ochuzeni a spousta souvislostí vám unikne. Teď velmi stroze k příběhu (víc o jeho pozadí v recenzi na jedničku).

Sandman se pomalu ujímá vlády nad říší lidského snění a začíná ji dávat do pořádku. Ale někteří bývalí snoví poddaní se za dobu jeho nepřítomnosti rozhodli zdekovat se do přívětivějších krajů, někam, kde skutečně můžete poznat tu rozkoš z toho, jak se lahodné chlapecké oko rozstřikuje mezi zuby. Do světa lidí.

Sandman je ovšem chce zpátky – a této honbě za odpoutaným zlem je věnováno celkem šest sešitů. Zbylé dva vyplňují “nezávislé” kraťasy, které dál dopilovávají rozsáhlý a složitý svět lidí, bohů a Věčných – Sandmana a jeho bratrů a sester.

Největší novinkou a silným plusem “Domečku” je právě tato komplexnost. S překvapením zde naleznete spoustu odkazů na osoby a události rozeseté v předcházejících sešitech. Mnohé, z těchto “náhod” jsou až skoro za hranicí uvěřitelnosti, ale možná právě proto (a pro jejich neobvyklou nápaditost) vám přijdou naprosto přirozené. K tomu si přičtěte odkazy na ostatní komiksy ze stáje DC (kde Sandman vycházel) a narážky na samotný superhrdinský komiks. Body navíc.

Nejlepšími v této knize jsou oba krátké příběhy, v nich můžete v čisté podobě nalézt všechny kvality předchozího booku a ukázku hlavních Gaimanových předností – hlavně schopnosti vytvořit silné a chytlavé příběhy bez nutnosti akce, výrazných hlavních hrdinů nebo vypjatých emocí. Prostředkem mu je obratná hra s jazykem, neotřelé, originální nápady (muž se zuby místo očí, pevnost ve tvaru lidského těla…) a atmosféra nevšedního vycházející přitom z těch nejreálnějších věcí a detailů světa kolem nás. Příběh  – honba za uprchlými sny – je tu pouze první plán, jen záminka k rozvinutí atmosféry.

Jak je u Gaimana zvykem, přesné zařazení není možné. Jednou je to atmosféra moderní (městské) mytologie (u kraťasů), jindy zas hororu (především v hlavním příběhu), ovšem hororu typicky gaimanovského, tedy postaveného na tom nejhorším ze všech možných zel – zlu čistě lidském, rozmanitém a přitom bezuzdně brutálním. Zlu, které se skutečně kolem vás děje (úchylní masoví vrazi, pouliční násilí, týrání dětí…). A z toho mrazí.

Teď zásadní otázka: je dvojka lepší jedničky? Rozhodněte se podle toho, co sami preferujete. Na jednu stranu Neil opět zdokonalil svojí hru s mytologií a poetikou lidské hrůzy, k tomu vše zalil rostoucí propracovaností světa, na druhou jedna dlouhá hlavní linie ubrala na tahu na komoru a údernosti samostatných příběhů. Také až přílišná složitost některých pasáží zpomalila tok příběhu, naopak narativnost vyprávění tím vzrostla.

Pokud to ještě nevíte, tak Sandman stojí na scénáři, kresba pouze (tedy většinou) sekunduje. Ale sekunduje zdatně. Kreslířský tým stále vede z jedničky vyzkoušený Mike Dringenberg, kterého na dvou místech vystřídali hostující umělci (v knize se tvrdí, že ilustrátoři, ovšem ilustrace je úplně jiný obor, že). K tomu je podpořili zdatní inkeři (to je ta záhadná “kresba inkoustem”), kteří původní kresbu tužkou vytáhli tuší do výsledné podoby. Ta je realistickým průměrem, který vás nijak neoslní, ale ani neurazí, navíc se příjemně čte a občas je i experimentální.

Odpoutejme se na chvíli od kvalit originálu a shlédněme na to, co mu dodaly šikovné české mozečky (ručičky?). Sandman stále vede ve složitosti počešťování (minulý book vyhrál cenu za lettering na loňském ComiCZconu). I tentokrát se kromě dvou profi počítačových fontů setkáme se spoustou ruční práce při vkreslování textů do bublin – množství postav mluví graficky silně odlišnými písmeny, která byla nutno přepsat podle originálního vzhledu do českého překladu. A to velmi kvalitního překladu, nutno dodat. Navíc předmluva od Clivea Barkera, shrnutí předchozích dílů, doslov a profily tvůrců (pozor, odpovídají datu vzniku booku, tedy roku 1990!) a hlavně galerie originálních obálek od génia Davea McKeana – a to prosím v barvě! Jedinými muškami je občasné posunutí textů ke středu knihy a tedy do zón horší čitelnosti a jeden Spider-Man s malým “m”.

Protože milovníci přímočaré akce a popkulturní zábavy od čtení této recenze už dávno s křikem utekli, tak pro ty, co zbyli – klidně zakupte. Ale prosím, začněte u prvního dílu a až podle toho se rozhodněte, co s tím druhým. Ti, co už jedničku četli, si bohužel musí vyřešit to samé dilema. Výsledek napište mě nebo hoďte do diskuse. Stejně vám to bude tak platné jako žábě svrchník. Sbohem, snílci.