Stephen King, Mikal Gilmore, Frank Mcconell, Peter Straub, Samuel R. Delany, Gene Wolfe, Harlan Ellison. Ti všichni psali Sandmanovi úvodníky, pánové, v jejichž společnosti bych se cítil malý. A cítím, i když mám jen kriticky promluvit o posledním dílu velkolepého příběhu.

Myslím, že nikdo nedokáže plně obsáhnout celý rozměr ságy o Sandmanovi, všechny titěrné třpytivé detaily, korálky na závoji noci, co všechno si Gaiman vymyslel a co všechno už tu bylo před ním. Snad kromě něj samotného. A já se nacházím v pozici, kdy musím hodnotit. Bohužel nedostanete tak úplně recenzi, dostanete eulogii. Protože se to sluší.

Pán snů je mrtvý, nebo tedy není. Jak řekne Ábel a prozradí tak další tajemství: „Oplakáváme hledisko.“ Žádný Věčný nemůže skutečně zemřít a Sen byl už v minulé knize nahrazen svou novou formou, jíž je Daniel, syn Lyty Hallové. Ale není to již Morfeus, který odsoudil svou milenku Nadu na deset tisíc let do pekla jen proto, že byl odmítnut. Který se neotočil za hlavou svého syna, když za ním volala o smrt. Který vzal Richardu Madocovi příběhy. A který uvrhl Alexandra Burgesse do nekonečné noční můry. Není to týž Sen, který se nikdy nezprotivil svým povinnostem a lehce trestal kvůli své zraněné pýše. Je jiný. Slitovný.

Možná je přesně tou verzí, k níž po celou ságu Morfeus spěl, ale v určitém okamžiku se dostal do stádia, kdy už se víc změnit nemohl. Mohl pouze zemřít. O tom ostatně polemizuje Mikal Gilmore ve výborné předmluvě, kterou byste rozhodně neměli přeskakovat jenom proto, že vás pozdrží od příběhu.

Stěžejním příběhem knihy je tedy pohřební slavnost, panychida. Předvečer mše za zemřelého, kdy se pije a rozjímá, a obřad samotný, kdy každý z účastníků promluví nad rakví. Vše se odehrává ve snech, když se zbylí Věční nejprve staví v nekropoli Klejtu pro ten jediný pravý rubáš ve vesmíru. Na pohřeb přijdou všichni – Férijští, sny, Bozi, lidé i jiní. Všichni staří známí z předchozích dílů. A dokonce i jeden zrzavý světák, ale ten se staví jenom v kuchyni. Díky za Delirium a výrazně lidský prvek havrana Matouše, protože bez nich by celá tato pasáž byla pouze hluboce rmutná – v překrásných obrazech Micheala Zulliho, plných stínů a bledých barev, ale přesto prosycených detaily a emocemi hlubokými jako oči Titanie.

Epilogem, v němž se s Hobem Gadlingem a jeho novou přítelkyní podíváme na nedělní renesanční slavnost, která ho samozřejmě nasere a my všichni dobře víme proč, ve starém domě určeném k demolici potkáme jednu starší sestru a vyřešíme jednu palčivou otázku ohledně starého přátelství, hlavní příběh končí. Jak jinak, než snem a odchodem do západu slunce, jak se sluší a patří. Velké příběhy mohou vlastně končit jen jediným způsobem. Ale na to bude ještě čas.

Následují ještě dvě povídky. První lehce navazuje na Měkká místa a vypráví příběh bývalého prefekta Li, kterého nový císař poslal přes poušť do vyhnanství. Na své cestě nalézá zvláštní koťátko, které ho zavede do neméně zvláštního stanu s jak jinak než zvláštním obyvatelem. Kresba Jona J. Mutha je silně inspirována klasickou technikou sumi-e a čínskou kaligrafií a nebylo-li použito přímo štětce a černé tuši, je podoba nesmírně zdařilá. Na rozdíl od originálu, který pracuje pouze s černou a bílou, je zde ovšem přidán koloring.

A konečně, v posledním příběhu celé knihy se Gaiman ještě jednou vrací k Shakespearovi. Pokud si vzpomínáte na Sen noci svatojánské z Údobí mlh, jedná se o onu druhou hru, jejímž sepsáním Morfeus kdysi umělce pověřil. A nemůže jí být žádná jiná, než Bouře, poslední to hra, kterou kdy Shakespeare napsal sám. Krom toho zjistíme něco o Willově životě, o ženských způsobech a o jednom paradoxu, s nímž Pán snů musel žít.

To je vše, nic víc už není. Byla k nám natočena poslední faseta drahokamu, nyní ho známe celý a můžeme si jej prohlížet od začátku do konce, hezky v rodném jazyce. Nikdo si nemohl přát lepší, laskavější a krásnější rozloučení s jedním z největších příběhů dvacátého století, jakož i se všemi kreslíři, inkery a vůbec lidmi, kteří se na jeho finální podobě podíleli – nezbývá než jim všem poděkovat.

A protože velké příběhy mohou skončit jen jediným způsobem:

Žili šťastně až do smrti.

Poslední kniha ze sandmanovské série. Poetické a melancholické rozloučení s kultovní řadou, v podání těch nejslavnějších kreslířů. Vzhledem k názvu Tryzna, je celkem nepřekvapivé, že je tématem vyrovnávání se se smrtí… ale i důležitost příběhů a vyprávění. Potkáte většinu starých známých a pár zcela nových. Skvělé rozloučení s legendární řadou, kniha, které se dá vytknout pouze jedna věc. Že je poslední. (anotace)

• Sandman 10: Tryzna
• Scénář: Neil Gaiman
• Kresba: Michael Zulli, Jon J. Muth, Charles Vess
• Překlad: Viktor Janiš
• Provedení: paperback, barevné
• Počet stran: 192 Kč
• Cena: 489 Kč (v našem e-shopu jen za 416 Kč)
• Vydala: Crew, 2012

Četli jste tento komiks? Nezapomeňte ho u nás ohvězdičkovat.

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz