Příští stanicí je Hilltop

Začíná docházet k jednomu pěknému paradoxu. Zatímco dříve fanoušci komiksů měli dlouhou dobu navrch a mohli tvrdit, jak se seriáloví nadšenci mohou těšit na tohle či ono, letos už (podobně jako v případě Písně ledu a ohně) i Živí mrtví v seriálové podobě předběhli svou původní inspiraci. Samozřejmě mluvím pouze o České republice, neboť v zahraničí již Kirkman překonal 30 vydaných knih. Crew se však nemusí bát, protože mnoho událostí či postav se naštěstí liší a tak je faktor překvapení stále ve vysokých otáčkách. Co si pro nás tedy zombíci připravili tentokrát?

Stejně jako v poslední knize se příběh snaží zvolnit v akci a přidat koktejl lidského dramatu a otázek ohledně budoucího života. Některé vztahy fungují, jiné se rozpadají jako domeček z karet, ovšem stále se jedná o zábavně napsané figurky, které jsou pořád pod náporem různých překvapení. A občas i těch milejších. Nová postava s výstižným jménem Ježíš totiž nabídne hrdinům pomocnou ruku, která však má stále mnoho „ale“. Netřeba vyzrazovat věci budoucí, avšak nad skupinkou přeživších se pomalu, ale jistě smráká a chvilková radost brzy přejde do velkého teroru a utrpení. Tak už to však ve světě živých mrtvých chodí. A bylo by bláhové myslet si, že to bude jinak.

Ježíš vstoupil do příběhu s velkou parádou a celé čtení doslova oživuje, neboť se jedná o typ postavy, který v příběhu dlouhou dobu chyběl, a ihned si získá veškeré vaše sympatie. Spolu s ním se hrdinům, potažmo čtenářům, otevře zcela nový svět, který je skutečně větší, než se na první pohled zdálo. Na přílišné intriky, zrady a akční pasáže tak není čas a Rickova skupina stojí před rozhodnutím, jehož výsledek se s nimi potáhne několik následujících let. Je velmi dobře nastíněno, že postavy jen málokdy dokáží uvěřit pouhým slovům a musí se přesvědčit činy, a spolu s velkou dávkou humoru, jaký u této série nebývá zvykem, se jedná o poměrně relaxační čtení, které připravuje půdu pro budoucí masakr. I tady se ale najdou velmi famózně napsané dialogy, emoční kotrmelce a komorní scény, které však svou hloubkou, strukturou a přirozeností vyčarují úsměv na tváři.

Čím dál lepší kresba, kterou předvádí Charlie Adlar, naprosto skvěle spojuje všechny důležité prvky pro vážný příběh v děsivém světě mrtvol a je již nepředstavitelné pomyslet na skutečnost, že by sérii kreslil někdo jiný. Skvělé kontury, výborné rozvrstvení panelů, dobrá práce s potřebnou dávkou detailů a občasný minimalismus, který však funguje na jedničku. Dvoustránek a jednostránkových kreseb je tentokrát o něco více a jsou fenomenální hlavně proto, že znázorňují důležitost jednotlivých pocitů, které se snaží zachytit.

Šestnáctí Živí mrtví sice nepatří mezi ty nejlepší kousky, avšak ukazují, že i v komornějším rozpoložení fungují velmi dobře a nudit se u nich opravdu nebudete.