V poměrně krátké době se na policích knihkupectví objevuje už třetí, detektivně laděná manga, ve které hlavní hrdinové čelí nadpřirozeným jevům. Každá z nich je však určena odlišné cílové skupině čtenářů. Případy Kjóko Karasumy, šestnáctileté vyšetřovatelky speciálního policejního oddělení Asakusa, které je určeno pro boj s démony, jsou zatím nejvážnějším zástupcem tohoto žánru.
První díl obsahuje tři na sebe přímo navazující příběhy, ve kterých se Kjóko postupně střetne s Oni (5), Kitsune, respektive Tenguem a s tajemným zabijákem. Případy Kjóko Karasumy lze zařadit do žánru akční detektivky, nečekejte tedy příliš složité hledání stop a souvislostí á la Akta X, ačkoli ne vždy je vysvětleno vše a je možné, že časem se čtenáři dočkají též sofistikovaných zákulisních intrik, které jsou v prvním díle jen lehce naznačeny. Hlavní hrdinka Kjóko Karasuma žádnými nadpřirozenými schopnostmi (zatím) nedisponuje a všechny záhady řeší kombinací nadprůměrné inteligence, blíže nespecifikovaného bojového umění a nechutně velkého revolveru (speciálně upravený Smith & Wesson .44 Magnum). Množství akčních scén je pak úměrné množství textu, není problém narazit na několik stránek za sebou, kde jedinými slovy jsou citoslovce střelby, případně nárazů a úderů do zdí i lidských těl. V kontrastu k jednoduchému vyšetřování nadpřirozených jevů obsahuje manga řadu detailů, které pozornému čtenáři mohou ledacos naznačit – lze se z nich třeba dozvědět, že se Japonci v minulosti zapojili do blíže neurčené války (6), nebo že někteří lidé nemusí být tak docela lidmi, ale třeba dobře maskovanými démony. Konec prvního dílu slibuje ještě hodně zajímavé pokračování, protože do děje vstupuje nová postava – světlovlasý bišónen Učida – jakýsi chlapecký protějšek hlavní hrdinky.
Za pozornost stojí též kresba, která se vymyká podobným titulům (Kategorie: Stvůry, Motýlek), protože je typická spíše pro klasický „západní“ komiks minulého století, využívá ostrých linií a „normálních“ očí u naprosté většiny postav, ale i na tento styl se dá zvyknout. Postavy v důsledku toho vypadají realisticky, prakticky jedinou typicky „mangoidní“ postavou je právě uhlazená, okatá Kjóko, která připomíná mladší verzi Re-I Mayer z anime Ergo Proxy. Tento kontrast uhlazených a hrubých linií dobře koresponduje s příběhem, stejně jako akční střihy jednotlivých scén. Pozadí je propracované v rámci možností a v akčních scénách obvykle zcela absentuje, kromě toho je občas namísto kresby vložena černobílá, nepříliš kvalitní fotografie konkrétní scenérie.
Případy Kjóko Karasumy obsahují jen minimum superzdeformovaných scén, obvykle v souvislosti s Šoiči Isem, jejichž křečovitosti a samoúčelnosti se však stejně nezasmějete. Chápu, že nějaké odlehčení je žádoucí, ale – narozdíl třeba od komediální mangy Gravitation – opět zde platí, že tyto scény pouze narušují celkovou, zatím nepříliš radostnou atmosféru.
Technická stránka je bezchybná, kvalitní překlad Petra Kličky doplňují vysvětlivky odkazující na jednotlivé stránky (které jsou číslovány na vnější, nikoli vnitřní straně), takže se mangu nemusí bát otevřít ani člověk neznalý japonské mytologie. Poprvé chybí poslední stránka, obsahující varování s návodem, jak správně číst mangu, ale ani to není problém, stejně jako dobře schované upozornění, že jde o mangu 15+, přičemž toto hodnocení dostala manga nejspíš kvůli občasným vulgaritám – krve moc neteče a nahota je na minimální úrovni (7), takže vlastně není důvod, proč by si mangu nemohli koupit i mladší čtenáři – děj lze pochopit i ve třinácti.
Případy Kjóko Karasumy jsou tedy zajímavou alternativou k mangám Motýlek nebo Kategorie: Stvůry, ve které hlavní hrdinové nemají nadpřirozené schopnosti a důraz je kladen spíše na akci, nikoli na introspekci postav. První díl z minimálně šestidílné série slibuje dobrou zábavu, rostoucí kvalitu příběhu a snad i kresby. Pokud tedy máte chuť na umírněnou akční detektivku, ve které se seznámíte s japonskými mýty, zkuste Kjóko Karasumu a těšte se na další díl.
1) Analogicky Motoko Kusanagi (GitS), Danna Scully (X-files).
2) Analogicky Batou (GitS), Fox Mulder do tohoto archetypu příliš nezapadá.
3) Analogicky Aramaki (GitS).
4) Analogicky Togusa (GitS), ačkoli ten v seriálu dostatečně prokázal své policejní kvality a neplnil roli kancelářské „děvečky pro všechno“. Daleko přesnější je srovnání s Mahime Jošino, pomocnicí z mangy Kategorie: Stvůry.
5) Japonští démoni, obvykle s jedním rohem uprostřed čela.
6) Jsou možná jen dvě vysvětlení – první, že šlo o válku obrannou, druhá, že Japonsko změnilo svoji ústavu a následně zaútočilo. Podotýkám, že článek 9 současné japonské ústavy zakazuje používat ozbrojené síly mimo japonské území, s výjimkou mírových operací v rámci OSN. Článek 9 dokonce zcela zakazuje udržovat vojenské jednotky, takže všichni vojáci jsou de iure civilisty a neexistuje ani povinná vojenská služba, kterou zakazuje článek 18.
7) Nazí jsou jen démoni, z nichž většina má inkriminované místo beztak zahalené bederní rouškou. Žádná Kannonina ruka se nekoná (ačkoli ta měla rating dokonce 18+).