Predátor: Omnibus, kniha třetí

Terénem se prodírá po zuby ozbrojená jednotka. Její členové mají nejlepší výcvik, nejlepší vybavení, snad dokonce i to nejlepší vedení. Seběvědomí, neporazitelní. Skutečnost je však jiná. Tři tečky laserového zaměřovače, paže schopné vytrhnout lebku i s páteří, dokonalé maskování. Na tohoto protivníka není připravený nikdo.

Predátoří omnibusy pokračují v linii nastolené ve druhé knize – jen ještě mnohem lépe. Stejně jako u vetřelčích kamarádů, i zde by si mohla anotace dovolit ono „do třetice to nejlepší“. Ubralo se namakaných superborců na lidské straně, ale o to více se zapracovalo na psychologickém ozvláštnění (dobrá, dobrá – krom hned prvního příběhu) či vyšinutosti a zlepšila se i práce s prostředím.

Když už je predátor lovec, je docela dobrý nápad dopřát mu pobyt v opravdovém lovišti. Zatímco jihoamerická džungle nebo sibiřské pláně jsou lovištěm hlavně pro něj, tentokrát se dostává především do amerických lesů, kam si na nějakého toho jelena skočí přece jen i někdo jiný než armádní profesionálové.

To znamená, že je opět vyzdvihnuta predátoří nadřazenost a zároveň se – přestože hned tři příběhy mají kolem sta stran – vracíme ke komornějším příběhům. Plus je vidět, že reálie dávají pánům scenáristům, ale i kreslířům větší smysl. Především spíše krátký Zvláštní recept doslova hýří barvami, ale i vtipem (zajímavé je, že na pointou podobný příběh narazíme i v nedávno vyšlých Vetřelcích č. 3).

Že se ovšem pořád jedná primárně o nenáročnou a pokud možno nekomplikovanou akční zábavu však jasně deklaruje hned úvodní příběh (Odpadlík): odehrává se v lesích, kde si dávají dostaveníčko paintballoví nadšenci, po jejich masakru tajné služby a následně i pár agentských dezertérů, kteří mají možnost vyřídit si účty s jednou nadřízenou osinou v zadeli. Takže to bude hodně pálivý guláš.

Střílí se, mečuje se, telefonuje se, uzavírají se kordony, létá se helikoptérou, vedou se silácké řeči a kompletují se hlavičky lidských zvířátek. Jenže ani v tomhle nejtradičnějším příběhu nám omnibus neservíruje pouze akční průměr. Vtip je totiž v tom, že predátor je tentokrát odpadlík, který si vychutnal i pár svého druhu.

Scénář má na starost Evan Dorkin (s jeho jménem jsme se mohli setkat už v předešlém omnibuse, a především v časopise Crew, kde vyšlo pár kousků jeho Mlejka a Sejra), a celkem překvapivě se nesoustředí na problematiku predátořího odpadlíka, ale o to zajímavěji rozehrává paralelu mezi ním a hlavním lidským hrdinou, což koření několika (v mezích komerce) hlubšími myšlenkami o násilí obecně.

Druhý příběh, Příbuzný, má predátora klasického, ale i zde se hraje na paralely – cestu vesmírného lovce zkříží jednak partička psychopatických zabijáků a příležitostných kanibalů a jednak muž, který se s predátorem setkal už jako malé dítě a co si budeme nalhávat – i když z něj nevyrostl druhý Dexter, normální rozhodně není. To by si pak ve sklepě nevytvářel nápodobu zbroje své noční můry.

Tento příběh si docela hlasitě říká o post nejlepšího kousku nejen tohoto svazku. Nabízí totiž zatím zdaleka nejzajímavější postavy (i když za blonďatou šerifku vděčíme asi jen estetickým kvótám) a i docela překvapivou pointu. A přesto je hned následujícím příběhem minimálně dorovnán.

Peklo a horká voda se neodehrává v Americe. Ale moc to nevadí. Autoři totiž nepředstírají, že by byli odborníky na jinou zemi či dokonce kulturu. Udělali místo toho geniální krok stranou – zasadili příběh do moře poblíž Chile. Doslova do moře. Budeme se potápět a spolu s hrdiny objevíme celý jeden neznámý svět.

Postavy jsou tentokrát z rodu oněch sebevědomých profíků, co dostanou těžce nakopáno, ale základní premisa (predátor na sebe záměrně naláká lidskou elitu, aby na ní otestoval svou skutečnou kořist), a především provedení je naprosto luxusní.

Stejně jako u třetího vetřelčího omnibusu, i zde se konečně začíná ve velkém pracovat s možnostmi komiksu. V tomto konkrétním příběhu zcela mizí klasická unifikovaná kresba a na jejím místě vypučí styl založený na evokaci neustálých pohybů vodních mas či větru, přes který je třeba vnímat viděné.

Navíc příběh obsahuje zajímavý nápad ohledně speciálního výcviku, takže se mu celkem snadno odpustí, že zápletka se snahou americké vlády chytit si svého predátora je stále na jednou brdo. Ono je to i logické, nic se vlastně změnit nemůže, to by pak nebylo moc o čem psát.

Zbylé příběhy jsou už jen jednohubky, i když už jednou zmíněný Zvláštní recept pokračuje v hrátkách s kresbou a stejně tak navazuje na odlehčenější linii predátořích příběhů (viz v minulém omnibuse veselé propojení s autokiny). A to bez toho, že by se tvůrci vzdávali krvavosti a brutality.

Nejlítější dravec je průměrná věc, která neurazí ani nenadchne a jakou jsme vlastně už několikrát viděli. Stanování na úplném závěru je naopak hodně povedená věc. Tři malí kluci, dětské fantazírování a otevřený konec se perfektně hodí k černobílé kresbě a celkově tvoří velmi povedenou tečku za ještě povedenějším omnibusem.

VERDIKT: Třetí a zatím nejlepší predátoří omnibus. Klasická porce akční zábavy v neklasicky nadprůměrně zvládnutém prostředí a kresbě. A to platí jak o kratších, tak o delších příbězích, takže pro predátofily jasná koupě.

Příběhy:

Odpadlík (Bad Blood)

Scénář: Evan Dorkin
Kresba: Derek Thompson

Příbuzný (Kindred)

Scénář: Jason R. Lamb, Scott Tolson
Kresba: Brian O’Connell, Roger Peterson

Peklo a horká voda (Hell and Hot Water)

Scénář: Mark Schultz
Kresba: Gene Colan

Zvláštní recept (Strange Roux)

Scénář: Brian McDonald
Kresba: Mitch Byrd

Nejlítější dravec (No Beast So Fierce)

Scénář: Mike W. Barr
Kresba: Scott Kolins

Stanování (Bump In the Night)