Nadešel čas na další dávku neortodoxního evangelia. Reverend Custer se vrací i se svou pekelně-božskou entitou, Cass otvírá jednu ze svých mnoha třináctých komnat a Tulip se utká s vyšinutou bandou fanoušků Marilyna Mansona. Jásejte halejuja, neb nadešel k(K)onec iluzí.
Po úvodních flashbacích se vracíme tam, kde jsme hrdiny opustili. Vrátili se z Francie a pokračují v hledání Boha. Věrní čtenáři už vědí, že se nejedná o metafyzickou pouť nebo druhého Alchymistu. Alkoholem napájený reverend v jednom Texaském zapadákově učinil zarážející objev: za všechno může Bůh, ale odmítá přebrat odpovědnost. A proto se milý Jesse Custer, ochlasta a kuřák, jenž by trumfl i Marlboro Mana, v neposlední řadě i služebník Pána, rozhodl do nejvyššího vtlouct trochu rozumu i odpovědnosti. Další zastávka – New Orleans, pardále.
Časy se změnily a s nimi i postavy. Garth Ennis si zachovává i v pátém díle svůj nadhled, černočerný a sadistický smysl pro humor, perverzi a odhodlání demytizovat několik dogmat. Jenomže zároveň je i inteligentním literátem, který dokáže své postavy skvěle uchopit a vdechnout jim život jako málokdo. Přidaná hodnota je několik poselství navíc, pěkně zabalené v tašce od řezníka. Tím vyvrací omezení a arogantské kecy o brakovosti komiksu a jeho fanouškovské základny, třicetiletých paniců a osob se šeredným akné.
Autor věnuje ostatním postavám stejnou pozornost jako samotnému reverendu Custerovi, lídrovi novodobého džihádu. Něco málo se čtenáři dovědí z osobní historie tajemného hláškujícího Cassidyho – o počátku jeho “nemoci“, emigraci z Irska a aklimatizaci v zaslíbené zemi, Americe. Hojné nadělení čeká i Tulip – reverendovu srdcovou dámu, která po dlouhé době konečně zažije dámskou jízdu. Přirozeně, jak se sluší a patří na hodnou nájemnou vražedkyni. Reverend je kapitola sama o sobě. Momentálně se pokouší navázat spojení s Genesis neortodoxní metodou, pomocí voodoo. A komu se stejskalo, vrací se jedna bizardní postavička, které vám bude líto stejně jako třínohého štěňátka, jedinečnej Prdelman. Nebojte se, přijde i šaman, John Wayne a na okamžik se staví i sám ďábel.
Zlé jazyky tvrdily, že je tento díl nejslabší z celé ságy. Několik úchylů je toho názoru, že když Ennis nepřipraví mamutí dávku incestu, násilí a sadomasa, jde o slabotu. Právě Konec iluzí je však důležitým článkem v putování “svaté“ trojice, protože, jak hlásá anotace, …nic nebude jako dřív. Kromě hlubší psychologizaci a zaručených tarantinovských pokeců u stolu nám autor upraví perspektivu náhledu na příběh a jeho hlavní účastníky. Dochází k fenoménu s názvem zvrat a tentokrát s velkým Zet, jelikož je předzvěstí něčeho hrůzného. A kopanec do svatého pozadí to prozatím není. Jak již bylo řečeno, postavy se mění. Důležitým aspektem tohoto dílu jsou právě změny vztahů protagonistů. I když jde o grafický román z roku 1998, Ennis se věnuje i jevu, jemuž je podřízena mnoha soudobých (inteligentních) komedií – homosociálnímu vztahu. Oslavuje mužské kamarádství, chlapské poplácávání po zádech i pisoárový řeči. Jenže každá mince má dvě strany a tahle je o kapku temnější. Již v předcházejících částech se autorovi daří propašovat do příběhy i vlastní názory na svět, v Konci iluzí tomu není jinak. Právě s odstupem času se dá konstatovat, že Kazatel vskutku byl a je nadčasovým dílem; kromě chlapských vztahů se Ennisovi taky podařilo vysmát se módním trendům (jako první vytanou na mysl vyšinuté školačky a Tokyo Hotel).
Libretistovi se podařilo napsat ságu propojující několik žánrů, především western, akci, drama, satiru, komedii, ale i prvky buddy a road movie. Podstatné je, že si stále udržuje svůj standard, tudíž čtenáři se nebudou nudit, novodobé “evangelium“ je neomrzí. O to se taky postaral Ennisův dlouholetý kolega Steve Dillon (Punisher). Jeho retro kresba nijak neuráží a jednoduchost kompozice se orientuje výhradně na postavy. Francouzi si vymysleli na označení všeho, co se nachází před kamerou (v kinematografii), hezké slovíčko mizascéna. Jelikož existuje analogie mezi komiksem a filmem, můžeme mizanscénu aplikovat i na grafický román. Můžeme rozlišit mizascénu uvnitř vinět a jejich uspořádání na stránce, tedy práci s prostorem. Jednotlivé panely jsou výhradně zaměřeny na postavy a Dillon se nebojí s nimi pracovat. Při dialozích je vynalézavý a neuchyluje se k systému záběr-protizáběr. Většinou používá obyčejné uspořádaní panelů (mírně modifikovaný systém 3×3), ale citlivě reaguje na změny chování postav, čemuž přizpůsobuje i seřazení panelů nebo jejich zasazení do prostoru. V dynamických a akčních scénách upouští od vertikálního členění a zdůrazňuje horizontální linii, díky čemu získávají scény spád.
Překladu se zhostil již tradičně Štěpán Kopřiva. Nepochybně se při Kazateli zapotil; irské nářečí zůstává překládáno do brněnského, jak si již čtenáři zvykli. Ennis opět vyzkoušel hranice Kopřivovy fantazii a znalosti slovníku pokrývačů a dlaždičů. Lettering je zcela bez výhrad, i u obsažnějších panelů nedochází k výraznému zmenšení fontu, tudíž ani slabozrací čtenáři nebudou mít problémy.
Páté pokračování sice není natolik sadistické, ale zato disponuje větší dávkou lidskosti a přesahu. I v dobrodružství hledání Boha stále zůstává na prvním místě člověk a bizarní situace, kterých si čtenáři užijou více než Irové chmelovou polévku. Ani hloubavé, neboli meditativní zaměření nepoškozuje značku Kazatele. Možná Konec iluzí zůstává šedou myškou celé série, ale rozhodně není méněcenný. Zakuřte si Jessem, dejte si pivo s Cassem, zastřílejte s Tulip, připravte se na nová odhalení, nahlédněte do třináctých komnat našich hrdinů a připravte se na pořádné rošambo, neboť pekelná šestka se blíží…
