Preacher/Kazatel 1 – Ennis Garth, Dillon Steve

Kazatel je už téměř deset let starý, Ennis si na něm vybudoval své jméno, ale dnes už nepůsobí tak objevitelsky, tak překvapivě. Ve své době přinesl nevídaný mix násilí a drsného humoru. Dnes, když patří Tarantino mezi populární filmové režiséry, nemůže něco jako Kazatel udělat díru do světa jenom kvůli tomu, že je v každé druhé bublině minimálně jedno sprosté slovo a krve se lačný čtenář dočká snad v každé scéně. V polovině devadesátých let by to jistě stačilo, ale kdyby Kazatel stál jen na tomhle, nikdy by nebyl TAK slavný. Nikdy by nebyl označovaný za jedno ze zásadních komiksových děl uplynulé dekády. Začněme ale od začátku.

Anděl si to rozdal se sukubou a narodilo se jim dítě. Říká se mu Genesis. A tenhle malej spratek se usadil rovnou v mozku reverenda Jessieho Custera. Ještě než se Jessie stal kazatelem, nebyl to zrovna svatoušek. Ale náhle mu Genesis dodalo ohromnou sílu. Jeho Slovům nemůže nikdo odolat. Vládne božím hlasem. A hned po přerodu na jakousi „vyšší bytost“ se dává do party se svou bejvalkou – nyní nájemnou vražedkyní – a další shodou náhod také svérázným Irem, z kterého se vyloupne docela normální upír. Cherubové zdrcení ztrátou Genesis posílají na zlikvidování Jessieho ještě horší bytost, než je celá ta povedená trojka dohromady. Cherubové jí říkají „Svatý“, ale chová se jak ďábel v kovbojském ohozu. Začíná „road-movie“ po Texasu, při které si nikdy nemůžete být jistí, kam vás zavede.

Zápletka prvního dílu je na první pohled možná primitivní (na jedné straně tři potulující se osoby a proti nim jeden nelítostný zabiják), na druhou stranu je nápaditě rozvedená o spoustu motivů – například těch pseudonáboženských. Ennisova hlavní síla netkví v akčních scénách nebo vulgarismech, jak je někdy zcela chybně uváděné, ale rozhodně v netradičních postavách a v situacích, do kterých je přivádí. Už jen ústřední trojce hrdinů je prostě tak kvalitní materiál, že se na něm opravdu dá vystavět plnohodnotná desetidílná sága. Ennis se totiž věnuje nejen jejich schopnostem, ale předně jejich uvažování, charakteru a psychice. Kazatel Jessie, který náhle přišel k nezměrné moci, svou novou úlohu nezneužívá. Proč, to může čtenář vydedukovat ze všech narážek na jeho minulost. Navíc strážit moc jemu svěřenou je obrovské břemeno, které si ale zatím nestíhá uvědomit v plném rozsahu. Ale na druhou stranu (neustálé protiklady jsou charakteristickým rysem autorova stylu) svou moc zneužívá v malichernostech, jako je potírání cizích názorů při rozhovorech. Cynické hlášky, které z drsného příběhu dělají ještě působivější podívanou určenou hlavně silnějším povahám, pak doprovází a „zneužívají“ jakoukoliv situaci. Třeba i to malicherné plýtvání vlastní mocí, když Jessie ve slavné scéně naštvaně rozkáže svým Hlasem, proti kterému není odporu, „a ty se z toho třeba vojeb!“ Právě hledání určité zodpovědnosti a přitom zachování vlastní existence za každou cenu je jedním z hlavních rysů prvního dílu celé ságy.

Na hrdiny, jak už jsem uvedl, věší Ennis převážně kruté absurdní situace, které mu přišily sešívačkou na čelo cedulku „komiksový Tarantino“ (všimněte si na straně 163 plakátu Pulp Fiction na stěně pokoje). A tak se i v Kazateli, stejně jako v tarantinovkách, dočkáte netradičních rozhovorů nezvyklých hrdinů o směšných tématech na podivných místech v ten nejnevhodnější čas. S biblickými motivy je nakládáno zcela nekřesťansky –  v nebi jsou cherubové ochlastové naříkající nad převahou serafů, Genesis je spratek, co dává sílu tomu nevhodně vyvolenému, na kněze všichni v Texasu pečou… A třeba policisté mají svá „malá“ tajemství, která by je okamžitě z postu veřejných ochránců odstavila. A pak tady jsou další desítky normálních lidských příběhů. Třeba ten o mladém klukovi, fanouškovi Nirvany, který si po smrti Kurta Cobaina chtěl vystřelit mozek z hlavy, ale nepovedlo se mu to a jeho tvář je kvůli znetvoření kulkou ne nepodobná opačnému konci trávicí soustavy. Nebo vám tenhle příběh nepřijde normální? V Kazatelovi ale nomální je a přesně tohle nejslavnější Ennisovu ságu prohlubuje a obohacuje, protože dovede pomocí absurních situací vykreslovat podstatu lidského jednání. Přestože je Kazatel hlavně drsná zábava, najdou se zde kvalitní postřehy, které mají hodně do sebe. Záleží i na přístupu vás jako čtenáře, kterak s Kazatelem naložíte. Puberťáci si ho asi zařadí na čestné místo vedle Loba, náročnější čtenáři vezmou hlášky a akci jako velmi ostré koření pro témata autorem nadhozená. A autor se nebojí ničeho.

Pokud bych měl hledat na Kazatelovi hnidy, pak jsou to některé samoúčelné prvky, které zcela zbytečně snižují hodnověrnost těch nesamoúčelných. Vulgarismy se už v dnešní době začnou po čase zajídat a několik scén “pro efekt” také jako by Ennis se svými schopnostmi neměl zapotřebí.

O kresbu se postaral Ennisův dlouholetý spolupracovník Steve Dillon. Jeho styl známe už z Punishera, který u nás vyšel již před Kazatelem. Tehdy ještě jeho kresba nebyla tak vymakaná a koloring ještě nebyl na úrovni toho dnešního, počítačového, který mainstreamovou kresbu výborně doplňuje. Ale už tehdy působil svěže a příjemně. Docela by mě zajímalo, jak se Dillon cítil, když kreslil všechny ty uřezané končetiny, vystřelené mozky či ustřelené čelisti. Na to chce mít docela silný žaludek, který se samozřejmě doporučuje i čtenáři.

Překlad byl poněkud komplikovaný. V originálu je neuvěřitelně početný výskyt slova „fuck“, což musel Štěpán Kopřiva nahradit různorodými českými vulgarismy, aby komiks nepůsobil stereotypně (v originále tak totiž nepůsobí, protože angličtina prostě tak bohatou zásobu nadávek nemá). Povedlo se mu to dobře. Celkově ale úroveň překladu není nijak ohromující. Často jsem měl pocit, že Kazatel je na horní hranici Kopřivových překladatelských schopností a převést některé věci se mu dařilo jen s odřenýma ušima. Problematické bylo třeba irské nářečí, které se Kopřiva snažil převést do brněnského dialektu, což se mu jakž takž podařilo. Překládat tuhle sérii je prostě nevděčná role, protože si překladatel opravdu „užije“. Drobné chyby jako špatné skloňování pak přikládám za vrub redakci.

Jak už to tak bývá, úvodní díly delších sérií, které už vážně měly předem dlouhou sérií být, bývají často slabší, protože se autor musí soustředit hlavně na zevrubné představení hrdinů a smysluplné rozjetí příběhu. Celá dlouhá epizoda v Texasu je toho klasickým příkladem. První díl tedy nezklame (pokud víte, do čeho jdete), ale spíše než velkou radost z netradiční četby vyvolá touhu po druhém díle, kde to konečně bude ten pravý Kazatel, který Ennise vyhoupl do čela komiksových hitparád.