Otčina: recenze

Novela je rozdělena na dvě části. První část nazvaná PLAN B staví především na vyprávění autorčiny matky. Pracuje se zde s určitými motivy, jakými jsou třeba matčina zapomnětlivost, starostlivost a úzkost. Zprvu se může zdát, že se jedná jen o běžné představení vlastností matky. Po skončení kapitoly jsou však čtenáři příčiny těchto vlastností osvětleny. Graficky se pracuje především s malými detaily, některé komiksové panely sledují jen proměnu v tvářích, jedná se o snahu zachytit emoce staré matky vzpomínající na pohnutou rodinou historii. Po přesunu do Jugoslávie má kresba především popisný charakter. To platí i po většinu celé novely. Kresba nevypráví, ale pouze popisuje. Což není zápor ani klad, je to pouhé konstatování způsobu, jakým se v novele s kresbou pracuje. Mnohé z panelů působí spíš jako výňatky z rodinného alba, což může být záměrem. Už na přebalu knihy je vyobrazen autorčin otec, stěžejní postava Otčiny, coby postava usmívající se anonymně z jedné z fotografií.

Druhá část nazvaná EXIL je pak rozdělena do několika menších kapitol. V Dětství jsme seznámeni s válečnou a post-válečnou historií Jugoslávie. Zabývá se historií konfliktu mezi Srby a Chorvaty. Autorka se snaží najít příčiny konfliktu mezi těmito dvěma etniky, zkoumá historii, zvyky a společná božstva. S osvětlením původu konfliktu však v novele nepřichází. Autorka se zabývá velkými dějinnými událostmi, zkoumá kolektivní vědomí svého národa. Objasňuje tak protichůdné názory a motivace členů své rodiny, třeba spíš prokomunistické názory své babičky nebo přísně antikomunistické chování svého otce. Ani jedné straně nedává jasně za pravdu, přesto postavám a jejich motivacím rozumíme

V Disidentských letech sledujeme v pár střípcích autorčino dětství, život v komunistické Jugoslávii, seznamovaní se „západní kulturou“ (Abba, Beverly Hills 90210…), či to, jak se autorka seznamovala z odposlechu dospělých o kolektivizaci a útlaku, které její národ zažil po válce. Dozvíme se tak o vyhnání Němců, rozkmotření uvnitř komunistické strany, či nenávisti mnohých vůči násilným partizánům. Autorka tak ukazuje, že je obtížné zastávat jeden „správný“ názor na politickou historii své země.

V poslední kapitole sledujeme emigraci otce autorky do Kanady, jeho seznámení s matkou, začátek a průběh jejich vztahu a především otcovo napojení na teroristickou organizaci. Dochází zde k propojení „velkých“ dějin (vznik teroristické organizace Otčina) s „malou“ historií rodinnou. Sledujeme rozpad rodiny, propukající úzkosti a deprese, všepřítomný strach z nejisté budoucnosti. Přichází zrychlení tempa, nad rodinou a otcem autorky dochází k pomyslnému přivírání kleští.

Autorka nám předkládá alespoň neúplný obrázek, který si utvořila o svém otci. My jako čtenáři otce nepoznáme jako člověka, seznámíme se jen se střípky z jeho historie, zůstane nám neznámý, jako je fotografie na přebalu knihy. Síla novely tkví především v tom, jak se vyrovnává s historií své vlasti, kterou reflektuje na příkladu své vlastní rodiny. Ne v hluboce prokreslených charakterech, ty slouží spíš jako loutky procházející dějinami. My jako čtenáři sledujeme, jak se tyto pohnuté dějiny podepisují na jejich osudech a chování.