Nikdy neříkej nikdy, zní známé moudro, s nímž se řádně na tělo potkal snad každý z nás. Nevyjímaje Neila Gaimana, velepopulárního britského spisovatele fantastiky a komiksového a filmového scenáristy.
Gaiman se totiž po vydání Tryzny, epilogu své legendární komiksové série o Morfeovi, pánu snů, a jeho šesti sourozencích z rodiny Věčných, zapřísáhl znovu – pojedenácté – do téže řeky nevstoupit. Jelikož však patří mezi nejschopnější autory v oblasti komunikace s fanoušky, nedovedl se ubránit jejich četným prosbám o Morfeův návrat. Výsledkem jsou Věčné noci, povídková sbírečka se sedmi příběhy, v níž je, jak správně tušíte, jeden každý věnován jednotlivým Věčným.
Napříč jimi Gaiman potvrzuje svoje všestranné vypravěčské mistrovství. Příběhy* Věčných nocí* jsou barvité, nápadité a poutavé. Každý z nich nám Gaiman předkládá ve formě, která odpovídá osobnosti hlavního hrdiny – tahle nezaměnitelnost jednotlivých kapitol a afinita k jejich hlavním postavám je ještě podtržena grafickým zpracováním jednotlivých povídek.
Příběhy Morfea, Touhy a Zkázy disponují jednoduchou zápletkou a lineární dějovou linkou, okořeněnou maximálně nějakým vzpomínáním. Dozvíme se v nich, proč Sen nemá zrovna v lásce Touhu, že zkáza není vždy jen ku škodě věci, jaký je rozdíl mezi Touhou a chtíčem či mezi Věčnými a bohy. Prostou zápletkou, avšak důmyslnější, na první pohled nejpropracovanější formou se může pochlubit Smrt v Benátkách. Povídka o šlechtici, jenž v touze po věčném životě vytrhne pomocí magického rituálu z moci času kus ostrůvku nedaleko Benátek, a o chlapci, který se na tomtéž místě setkal s podivnou dívkou, je strukturována hned do tří časových rovin.
Naproti tomu části věnované Zoufalství a Delíriu působí jako nesouvisející fragmenty. V případě povídky Deliria – Cesta dovnitř – je však tato nesouvislost pouze zdánlivá, útržkovité součástky vizuálně náročného příběhu do sebe nakonec dovedně zapadnou. Kapitola 15 portrétů zoufalství je pak přesně tím, co její název evokuje. 15 temných, expresionisticky ztvárněných osudů lidí, z nichž každý se setkal se zoufalstvím v jiné, sobě na míru šité podobě.
Pouze Osud, jemuž je věnována část Věčné noci, stojí nad dějem, a přestože jeho kapitolka žádný děj nemá, jsou v ní všechny děje.
Je tradicí, že sandmanovské příběhy disponují zvláštním grafickým zpracováním; ani v případě Věčných nocí tomu není jinak. Každou ze sedmi pasáží si vzal na starost jiný umělec, díky čemuž tak mají kapitoly jedinečné, nezaměnitelné podoby.
A přesto celku „cosi“ chybělo. Ale co? Gaimanova bohatá imaginace zůstává, chytrých příběhů jsme se také dočkali. Snad ten pocit úžasu, který se dostavoval při každé další části z Morfeových osudů? Pokud představovaly jednotlivé části série Sandman vydatnou a chutnou a luxusní večeři, pak Věčné noci jsou pizza z rozvozu. Zasytí, šmakuje, ale o exkluzivitě nemůže být řeč.
Sandman
Universum Sandmana řadím ve své sbírce HODNĚ vysoko. Prakticky skoro nejvýš. Věčné noci zatím nemám v poličce; za pár týdnů jsou svátky a já doufám, že mi Satan pod strom naježí nějaký ten booček. Ale kdo to má sakra vydžet? No, ukrátím si čekání parádní Borgií, která vyjde co nevidět. Díky za recenzi.
Nevím, ve mě teda pizza z rozvozu vyvolává dojem, který si se jménem Neila Gaimana rozhodně nespojím. Ale asi máme každý zkušenost s jinou pizzérkou 🙂
Zdravím, je fajn, že tu jsou tyhle komiksový recenze, ale mohlo by být zrovna u komiksu několik obrázků z knihy? Myslim, že je to taky důležitá část pro to si utvořit nějakou představu o díle.