Identita nepřítele byla odhalena, tím ale válka nekončí. Nepřítel je stále při chuti, což přivádí do Mýtova diplomatickou návštěvu. Ač mají obě strany společný zájem, s ohledem na odlišnost kultur neproběhnou jednání vůbec jako po másle.
Před branami Mýtova se náhle objevuje luxusní bílá limuzína. Jen tiše stojí a nic se neděje. Ani Mýty jí nevěnují pozornost. Krásný princ i Kráska totiž dále zjišťují, že mít na bedrech řízení Mýtova není takový med, jak si mysleli a stres si začíná vybírat svou daň. A nejde jen o vztahy na pracovišti. Starosta Krásný princ například zapomněl na to, že do Mýtova dorazí delegace Mýtů s arabských zemí, která chce jednat o možnosti společného postupu proti Nepříteli. Čímž jsme zpátky u bílé limuzíny a její netrpělivé posádky, čekající na uvítání. Když připočteme oboustrannou jazykovou bariéru, odlišné kulturní a civilizační zvyky, nelze než konstatovat, že jednání se Sindibádem skutečně nezačala šťastně. Nebýt krále Colea, jenž jednak vládne arabštinou, jednak se v oblasti diplomacie i islámské kultury pohybuje jako ryba ve vodě, nejspíš by jednání o spojenectví skončila dříve než by začala a Mýtov by naopak měl nového nepřítele. I když… Je otázkou, jaké jsou skutečné úmysly zástupů arabských Mýtů. Není přece obvyklé, aby si potenciální spojenec na jednání vozil nekonvenční zbraň hromadného ničení. Zvíře má proto hlavu v pejru a Frau Totenkinder se vrací do akce. Ve světle těchto událostí stojí zcela upozaděn osud statečného Modráka, který se sice pro většinu Mýtů hrdinou, zároveň si ale dikce práva žádá potrestání.
Hlavní dějovou linii doplňuje, jak už jsme u Billa Willinghama zvyklí, kratší příběh, který doplňuje celkový kontext střetu mezi Mýty a Nepřítelem, případně rozvíjí osobní charakteristiku a historii jednotlivých postav. Dosud věnoval Willingham svou pozornost Mýtům, tentokrát se se ale obrací jeho pozornost k Nepříteli. Máme možnost sledovat situaci v jedné pevnůstce, kterou Nepřítelova armáda vyrvala arabským Mýtům a teď si naopak brání jejich snahám o její znovudobytí. Na tomto pozadí se odehrává příběh sblížení a lásky mezi jedním z Nepřítelových dřevěných vojáčků a jednou dřevěnou panenskou. Lásky, která je tak silná, že oba zatouží po tom nejhorším – stát se masouny. Příběh, který se ze začátku nezdá být ničím víc než atmosferickou vycpávkou sem tam na hranici nudy, dostává v závěru nečekanou pointu, která z celé sedmé knihy nejvíc vzbuzuje očekávání ohledně toho, co přinese pokračování. Bill Willingham si tu na pár stránkách skvěle připravil pole a naznačuje tak čtenáři, že se opět má nač těšit. Neboť o zvraty a překvapení nebude ani pro příště nouze. Škoda jen nepříliš vzhledné kresby Jima Ferna, jehož práci by šlo přirovnat ke stylu Eduarda Rissa, ovšem pokud by byl Risso na LSD. Jde o podobně minimalistický styl, ovšem bez potemnělé atmosféry, která k Rissovi tak ladí. Ferna kresba je naopak jasná, plná veselých barev, což spolu moc nefunguje.
Sedmé Mýty jsou po nadupané šestce opět poklidnější, nepřinášejí také žádné šokující odhalení (co ale mohlo překonat odhalení identity Nepřítele?), sedmou knihu ale nejvíc sráží kresba posledního příběhu. Což je ovšem v zásadě věc marginální. Souhrnně vzato, ani po sedmé Mýty nezklamaly a dál si hoví ve společnosti těch nejlepší sérií, které u nás vycházejí.
| 90% |
|
