Když padne jméno scénáristy Granta Morrisona, komiksovým fanouškům hned naskakují adjektiva jako slavný, neortodoxní nebo těžko stravitelný. Rozhodně by mezi nimi nemělo chybět ještě jedno – průkopnický. Což dokazuje i v MY3.
 |
Mnozí čtenáři těžko skousávají Morrisonovy kejkle s časem, prostorem a prolínáním linií. MY3 však překvapí svou přístupností a srozumitelností, aniž by komiksu chybělo „něco navíc“.
Příběh jako by kombinoval filmy Číslo 5 žije a Neuvěřitelná cesta či vynikající The Plague Dogs (1982). Takřka doslovně. Americká armáda si hraje s domácími mazlíčky ve stylu: zvířátko + robooblek = kulervoucí stroj na zabíjení. Údernou jednotku ve složení pes-kočka-králíček však čeká utracení, což trenérka zvířat nemůže nechat jen tak. Nastává cesta domů.
Děj je pouze základnou, na níž Morrison buduje své hřiště pro hrátky s formou. V doslovu vysvětluje, jak komiks oživit teorií, podle které malým zvířatům ubíhá čas pomaleji. Panely především akčních scén tak doslova tancují čardáš. Do velkých obrazů vložené minipanely ukazující rychlou brutální akci. Občas „vystupují“ ze stránek a efektivním způsobem popisují scénu z pohledu desítek záběrů průmyslových kamer.
Těžko však onanovat nad komiksem bez pořádného kreslíře. Naštěstí měl Morrison po ruce Franka Quitelyho, kreslícího X-Meny či spolupracujícího s Gaimanem. V jeho rukou ožívají scénáristovy vize velice obratně. Samotný příběh se sice dá označit za triviální povídku, ovšem skvěle doplněnou komplikovanějším způsobem vyprávění. Stejně tak skvostně si autoři poradili s obsahem bublin. Většina z nich disponuje minimálním množstvím slov, jimiž však říkají tolik.
A tak má MY3 v podstatě jedinou slabinu – jeho příběh je příliš krátký. Minisérie se rozprostírá přes pouhé tři sešity a šlus. A já bych chtěl víc. Mnohem víc.
| 90 % |
|
