Muriel a oranžová smrt

Sličná lékařka Muriel, zrozená k vaření i kladení náloží nejen v bloku 32, se tak po čtyřech desetiletích konečně dostává do rukou a pokojíčků (věřte mi – chcete ji mít doma!) nejen komiksových fanouškům. S ní se vrací i mužný Ro, chlapec Mike Richardson, budoucí tvůrce nové a šťastnější epochy lidstva, ale také generál Xeron, vždy věci znalý oportunista a mistr v zachraňování „holého života a chlupaté hrudi“. A samozřejmě i ultimátně naivní zápletka, točící se tentokráte kolem invaze z oranžové planety řízené centrálním mozkem (ne, to není žádná prorocká vize na téma současnosti, přestože první album mělo ladění modré a počítalo se i s dalšími položkami, politického – pardon – barevného spektra).
Jenže naivní zápletka tentokráte neznamená, že bude kniha budit shovívavé soudy na téma „inu, tak to chodilo“ či nadšení z nostalgie. Kája Saudek totiž onu naivitu podává s jistotou umělce na vrcholu sil. Muriel a oranžová smrt je skutečně jeho opusem magnum, po stránce kresební i v počtu vtípků, které dílo obsahuje a které tvoří nedílnou součást Saudkova stylu. Obojí, kresba i vtip, činí z Muriel dílo nadčasové, které i dnes budí úžas, závist a… pocit smutku nad ztracenou příležitostí.
Zcela jistě platí poznámka O. Neffa, že komiks by si našel své nadšené publikum už na přelomu šedesátých a devadesátých let. Nejen jejich Pražané by tehdy Saudkovi s Macourkem v době poinvazní rozuměli, ale že úroveň vydání by ani náhodou neodpovídala té, jaké se nám dostane dnes (jako bychom si budovali specifickou komiksovou kulturu – jestliže se Francie prezentuje jako artová, USA jako svobodně narativní, v Čechách se stáváme specialisty na vytváření hmotných artefaktů od Moora po Saudka). Platí i to, co jsem zmínil výše – Muriel je dílo nadčasové. Ale přesto je dítětem své doby. Pokud se podíváme na stále ještě běžící výstavu Káji Saudka v Rytířské, nelze si neuvědomit, že v šedesátých letech komiks odrážel, rozvíjel a organicky propojoval vše, do čeho společnost promítala své touhy a představy o svobodě. Literatura, film, bigbít, džíny a „colový“ nápoj. Amerika i Paříž. Comics.

Nemohu se tak zbavit dojmu, že současné vydání není pouze oslavou jednoho mistrovského kusu, ale zároveň tryznou za časy, kdy se komiks skutečně mohl prosadit a zcela přirozeně oslovit to nejširší publikum pomocí díla geniálního (probereme níže) a v nejlepším slova smyslu megalomanského. Abych to doložil – jediný alespoň trochu srovnatelný projekt, který mě za posledních deset let (kdy už je komiks vydáván a čten zcela běžně) napadá, je Nitro těžkne glycerínem dua Kopřiva/Grus. Komiks, který v mnohém na saudkovskou tradici, ať už vědomě či ne, navazuje a zároveň dokládá drasticky změněné podmínky. Nabízí výraznou, dynamickou kresbu, žánrovou zápletku umožňující větší svobodu jak v kresbě, tak ve scénáři a samozřejmě stovky vtipů.
Jenomže tam, kde jsou Macourek se Saudkem možná pubertální, ironičtí, podvratní a sexističtí, ale především nadevše hraví a opilí svými možnostmi, Grus s Kopřivou jsou brutální a stavějí vtip na šokující amorálnosti či naturalistické tělesnosti, protože jejich publikum volá po „dospělosti“ výrazu, případně na vědomostech žánrových znalců pro znalce jiné. Pokud tedy sama žánrovost Muriel nabízí svobodu, Nitru staví nepřekonatelné hranice určitého, byť intelektuálního elitářství a snahy dokázat, že toto není infantilní. Nechci být chápán špatně, ale mám pocit, že dnes už komiks bude pouze jednou z mnoha subkultur (což není samozřejmě nic špatného), které společnost reflektují, ale nikdy nebude v čele vývoje a jeho praporem, jako tomu mohlo být v případě Muriel a případného svobodného rozvinutí média.
To by nám však nemělo bránit v prostém estetickém požitku, zvláště když Muriel je zcela nefalšovaná legenda, kterých zase tolik nemáme. Možná tak na ni někdo bude klást nepřiměřené nároky, ale nemyslím, že by ve zkoušce neobstála. Ano, příběh se může zdát prostinký, oslovující spíše ctitele starých sci-fi či komiksů z ABC a dalších letitých periodik, ale kresba a již několikrát zmíněné vtípky okouzlí i nejmladší. Saudek totiž vytvořil styl, v němž se zcela intuitivně odráží celý svět komiksu – od amerických superhrdinů, přes evropské klasiky až po manga oči hrdinek (však se v příběhu s některými ikonami světového komiksu přímo setkáme). Styl, který nabízí nikdy nekončící dynamiku soubojů i rychlých vozů, stejně jako propracované plány jednotlivých políček, které se nebojí netradičně strukturovat a prostupovat. Čtvercový formát, který si Saudek zvolil, se již dávno zbavil nálepek o „formátu dětí“ a vzbuzuje především úctu k velikosti a propracovanosti projektu (kdo by nechtěl i v Rytířské vystavované celostránkové obrazy ze stran 97 a 98 jako výzdobu svého domu?).

Především však Saudkovo dílo oplývá uvolněným nadhledem. Emblematická dutá fráze bezduchého kýče se stává předmětem hrdosti a symbolem vzdoru. Stejně jako sexuální podtext jednotlivých obrazů a ironických šleh nejen do kultury. Porno časopisy jako reprezentativní vzorek pozemských tiskovin (k dostání i v sídle OSN, inu Francouzi), školačky a přílišné vzrušení, desítky ženských zadečků, dmoucích se poprsí a ladných nožek, mužné hrudníky a rázné pěsti hrdinů v kontrastu s pupky a deformacemi padouchů, hluboké pohledy do očí, vroucí objetí a v neposlední řadě kultovní „pusť mne, ty odporný tvore!“
Autoři pyšně nabízejí kýč romantizující lidské tělo i symboly doby (automobily, zbraně, budovy…), který je v každé chvíli shazován (takže například k růžově sladkému momentu objetí Roa a Muriel dochází v údolí pod kopcem označeným jako Vrchol Podbízivosti, Xeron si na zadní stránce obálky listuje časopisem Playbeast atd.). A budují kult. Svůj i dalších. Pravda, ne všem dnes dojde vtip a síla osazování jednotlivých postav reálnými předobrazy. Je sice jednoduché napsat, že Muriel disponuje tváří a tělem Olgy Schoberové, ale to zdaleka nestačí.
Pro zúčastněné totiž „pravá plavá nordická bohyně tuzemské provenience“ Olga Schoberová nebyla toliko krasavicí, ale především Olinkou, legendární Jessií, věčně čelící úkladům padouchů, provolávající svobodu snům a vypouštějící ultimativní bubliny miluju Vás. Múzou a andělem (viz i původ jména Muriel), který do šedivého Československa vtančil snad přímo z reklam Sophie Coppol, dokonalým zosobněním ženskosti, nesmrtelným a věčným návratem Krásy a Lásky. A právě posledně dva zmíněné pocity vzbuzuje ve formě Muriel i dnes – nikoliv laciný chtíč, jak by si jistě přáli spojení prudérní kritici a obhájci socialisticky realistického pseudoumění všech dob.
Podobné, byť ne tak výrazné pozadí by se našlo i za dalšími postavami komiksu – bratr Káji Saudka Jan v šťavnaté roli arcipadoucha Xerona, jeho žena jako něžná Haney atd. Není důležité přesné dohledání všech předobrazů, jako spíše vzájemné prolínání reality, fikce a metafikce (Muriel/Jessie/Olga a další vystupují v různých variacích nejen ve filmu a komiksu, ale i řadě doprovodných plakátů a koláží).

Pokud má čtenář alespoň minimální znalosti těchto skutečností, stane se mu Muriel návštěvou staré lásky, kterou nelze zapomenout. Těm, kdo se s knihou setkávají poprvé, zase poslouží jako manifest skutečného uměleckého díla, které je možná dějově prostoduché, ale vizuálně podmanivé a výsostně vtipné. Těmto pak může k přechodu do skupiny prvé posloužit zasvěcený doslov Tomáše Prokůpka. Všem pak po dočtení zůstane pocit něčeho krásného, byť se smutným vědomím, že Murieliných dobrodružství mělo být původně dvanáct. O to větší dík patří těm, kdo se o vydání Muriel a oranžové smrti, toho sladkého políbení múz, zasloužili.

VERDIKT:

Legendární komiks, který by měl být ozdobou knihovničky každého nejen komiksového fanouška. Bez ohledu na to, zda se jedná o pamětníka, či nováčka, protože Muriel a oranžová smrt je dodnes nepřekonaný vrchol českého comics.