Mrtvý nebo živý – Millar Mark, Jones J. G.

Wesley Gibson je životní ztroskotanec. Snaží si nabulíkovat, že mu jeho loserský status přivodil nejrůznější nemoci psychického i fyzického rázu, setrvává v nesmyslném vztahu, v práci si ho dobírá zavalitá šéfová. Na nervy mu leze soused, běloši, černoši, mrtvá matka, otec, který zdrhnul… Zkrátka nenávidí celičký svět (vypadat jako Eminem, taky bych ho nenáviděl). Radost mu dělá pouze lososový sendvič se sezamovými semínky. Ten mu totiž z nějakého důvodu připomíná, že nepatří mezi stádo kancelářských ovcí. Wesley je takový zbytečný člověk, akorát nikdy nebyl bohatý a nepatřil k šlechtickému rodu. Což se má brzy změnit. Wesleyho otec zemřel a odkázal mu nechutnou kupu peněz. Jenže je v tom háček, jinak by si Mark Millar nemohl cintat pentli a podělit se s námi o svou zamindrákovanou osobnost. Byla by to vcelku škoda, protože když scénárista výborných Ultimates udrží své ego na uzdě (čili na vás ze stránky zrovna neprskne hustý skotský chrchel), najde s v Mrtvý nebo živý zatraceně zajímavý příběh.

Wesleyho otec byl zabijákem. Co zabijákem, přímo Zabijákem s velkým Zetkem. Vraždil nevinné, bojoval proti superhrdinům, drancoval, znásilňoval, byl hvězdou večírků – především sexuálních orgií. A (mezi)tím vydělal pohádkové jmění. Aby ho Wesley zdělil, musí se stát novým Zabijákem a vstoupit do jednoho z pěti superpadoušských gangů, které v roce 1986 zbavily Zemi superhrdinů a později vymyly mozky všem lidem. Od té doby pravda prosakuje jen do komiksů nebo televizních seriálů. Lidé žijí v blažené nevědomosti, zatímco svět se pro padouchy stal Hurvínkem, kterého si vodí na neviditelných provázcích. Vítejte ve skutečném světě, pane Gibsone.

„Marku Millarovi se podařilo nemožné: najít nový úhel pohledu na superpadouchy. Každý sešit je lepší než ten předchozí…“ – Mediasharx.com

Mrtvý nebo živý je zajímavý komiks. Je v něm spousta nápadů a strašlivým způsobem mu ubližují postavy v čele s titulním ňoumou. Nedávno jsem viděl film Mr. Brooks. Kevin Costner v něm hraje úspěšného podnikatele a milujícího otce rodiny. Trpí duševní poruchou – občas si musí ulevit a někoho zabít. Vlastně už to dělá docela dlouho a zabil hodně lidí. Přesto s tím filmem nemám problém. Tyler Durden z Klubu rváčů je jedním z mých oblíbených hrdinů, přestože podněcoval vznik teroristických buněk. Ani on mě neznechutil. Možná proto, že autoři nepoužívali k jejich vykreslení jen černou a bílou. Ty postavy vás baví, můžete se s nimi v jistých věcech ztotožnit, držet jim palce nebo se alespoň zajímat, jak to s nimi dopadne. Při čtení Mrtvý nebo živý si přejete, aby na titulní postavu spadlo piáno nebo dvacetitunový trezor. Podobně jako autor předlohy Brian K. Vaughan (Y: The Last Man, Pride of Baghdad) ani já nemám zapotřebí pitvat filozofické rozměry superhrdinských komiksů a jejich 149 astrálních rovin. O to víc, když v něm vystupují postavy se jménem Sračkoun nebo Psychomrd. Jenže zkrátka nemůžu vystát díla, která mi do hlavy valí jeden klín za druhým, a berou se smrtelně vážně, i když v nich vystupují postavy se jménem Sračkoun nebo Psychomrd.

Prostřednictvím Wesleyho přerodu z uťápnuté nuly v rozhodného muže s pořádnými koulemi, jakoby se Millar vracel do puberty a vyřizoval si účty se všemi, kteří ho kdy nakrkli. Od učitelky přes „kamarády“ až po fiflenky, které s ním nešly do kina. Wesley sám je nesympatický každým coulem. (Mnohé vysvětluje fakt, že jeho podobu Millar vymodeloval podle rappera Eminema, který si hraje na černocha, snaží se světu sdělit svá přelomová moudra, ale jediný, kdo ho bere vážně, jsou čtrnáctileté školačky.) Ve škole nebyl dost silný, aby přepral starší kluky, tak teď nechává svého hrdinu zabíjet desítky nevinných lidí. Neúspěšná pozvání na rande zase řeší nesmyslným znásilňováním a následným vražděním dívek. Jak vtipné, jak chytré, jak dospělé… Wesley to dělá jen tak z plezíru; večerní procházku si zpříjemní vyvražděním policejní stanice, protože může. Má přece zbraň a nulovou odpovědnost, organizace všechny stopy zamete. Millarova tužka přitom celou dobu křičí, že Wesleyho cesta je ta jediná správná a hodná následování. „Konzumní společnost je špatná a měli byste se jí za každou cenu vzepřít!“, řekl Mark Millar, a šel pro Marvel napsat superhrdinský crossover, který zničil všechny prodejní žebříčky posledních let.

NÁŠ TAGLINE: Padouši jsou prostě jen rádoby drsné nebo vtipné figurky s nulovou charakterizací. Žádné nové úhly pohledu nehledejte, mohli byste si zablokovat krční páteř.

“Rozjařená nonstop akce, barvité postavy a nejnabroušenější dialogy široko daleko: Mrtvý nebo živý je nejkinetičtější comics poslední doby.“ – Wizard

Vedle Wesleyho je v Mrtvý nebo živý ještě linie o konfliktu superpadouchů a superhrdinů. Boří zaběhnutá klišé, je zábavná, poutavá a člověk by se o ní rád dozvěděl mnohem víc. Tady se konečně ukazuje, jak skvělým scénáristou Millar může být, když nevypráví o sobě, ale soustředí se na příběh. Matrixovsky temný svět, který mají pod palcem padouši, si oblíbí všichni příznivci konspiračních teorií, Millar namíchal lahodně vyšlehaný shake z fikce, skutečného světa a komiksové kultury. Po vzoru Top 10 vzduchem létají odkazy na produkci DC, Marvelu a popkultury obecně. Některé postavy jsou parodiemi klasických záporáků, např. Sračkoun složený z výkalů těch největších parchantů historie (batmanovský Clayface) nebo Psychomrd, který udělá pravý opak toho, co mu řeknete (supermanovský Bizzaro). V členech zločinecké organizace lze rozpoznat i Two-Face, Ridlera, Tučňáka, Jokera, marvelovského Supa atd. atp.

A pak jsou tady naštěstí ještě rafinovanější pomrknutí a easter eggy ukryté v provázaní komiksových hrdinů a skutečných herců, kteří je ztvárnili ve starých seriálech, nebo v roku superpadoušského převratu, kdy vyšli Strážci a Návrat temného rytíře. Tehdy se přiblížil temnotě i náš (komiksový) svět.

NÁŠ TAGLINE: Akce by se vešla za nehty jedné ruky. Millar je ale tak skvělý scénárista, že se bez ní obejde.

„Krev, mučení, masakry, brutalita, sex, násilí a fackovací panák v hlavní roli – zatraceně zábavná jízda.“ – Herorealm.com

Co se týče přístupnosti, Mrtvý nebo živý by nafasoval eRko, možná spíš NC-17. Naváží se do všeho a všech, dělá si legraci z menšin, celebrit, čtenářů… Někdy je to vtipné, jindy spíš k smíchu. V násilných scénách je kamera odvážná a nikdy na poslední chvíli nepřijde střih, ze zvukové stopy by před dvaadvacátou hodinou zbylo jedno dlouhé pípnutí. Jak už to tak v prudérní Americe bývá, sex je tabu, o kterém se můžou vést silácké řeči, ale nikdy se nesmí odehrávat pod nástroji kreslíře. Jen kdyby se Millar do těch vulgarit a bizarností nenutil tak okatě za každou cenu…

NÁŠ TAGLINE: „Je tu krev, mučení, sex. Nic z toho ale není v takové míře, aby se to muselo nějak vítězoslavně vyzdvihovat.“

„Kresba J. G. Jonese je dokonalá.“ – Brokenfrontier.com

Promyšlený svět a brilantní kresba jednoho z nejlepších současných malířů dělají z tohohle komiksu něco víc. Jones zahušťuje scénář osudovou atmosférou, každému panelu přikládá zásadní význam a péči. Rozprsknuté mozky mají švih, gesta postav a řeč těla nepostrádají dramatičnost, všechno od Wesleyho průvodkyně a milenky Kočky po Zabijákovu kombinézu je pořádně cool a sexy. Ale ne v prozářeném stylu Michaela Baye, spíš na způsob Alexe Proyase. Protože Jones sám zastává práci inkera – kresby tužkou obtahuje tuší – , hlasitě mluví do letteringu i použití barev, působí komiks od začátku do konce dokonale sevřeným dojmem. Nikdy se nestane, že byste se nevyznali v ději. Naopak si ho budete vychutnávat, i když Jones nesází na celostránkové efekty a pozlátko. Chce zkrátka vyprávět příběh a ne, abyste si ze stránek dělali plakáty.

NÁŠ TAGLINE: „Jones je dnešní borec na konec.“

Mrtvý nebo živý je bezesporu výrazný komiks. Dobře napsaný, skvěle nakreslený, nepředvídatelný. Potenciál bohužel přišel k úrazu – afektovaný Millar měl raději počkat, až ho přejde nával sexuální frustrace. To, co mohlo být komiksovým Klubem rváčů, se proměnilo v příspěvek do Bravíčka. Vyjímal by se vedle dopisu Naši mě nepustili na rande. Nenávidím je! Nenávidím! Nenávidím! Život je svině! Všichni jste ovce! Se*u na vás na všechny! a měl by přibližně stejnou výpovědní hodnotu. Ve Wesleyho pozérské proměně se tedy skrývá důvod, proč už tenhle komiks nikdy neotevřu (4/10). Díky vizuální žranici a skvělému příběhu v pozadí se o to alespoň pokusím (9/10). A vy byste měli taky. Dřív než bratrstvo tenhle komiks zničí a vymyje nám mozky pomocí Petřínské rozhledny.

P.S.: Zpracování komiksu je výtečné, jen bych ho neřadil do cenové kategorie vedle Arkhamu. Vždyť si ho cílová skupina – psychicky labilní puberťáci s plánem na vystřílení základní školy – nebude moct dovolit!