Bonanza. Skutečné město snů a nekonečných možností. Postavené lidmi pro lidi. Ti jej stavěli celé generace, vrstvili na sebe poschodí na poschodí, obydlí na obydlí, ulici na ulici, a neustále tak vylepšovali jedinečnou obří kolonii. Nové čtvrti překryly ty starší, které po čase zpustly. Jsou zde soustředěny veškeré zdroje, stejně jako veškerý život. Bezvadně fungující kolos, soběstačný, všeprodukující a všekonzumující. Megaměsto znamenající svět.
 |
Ovšem Bonanza nenabízí naprosto vše pouze lidem. Totiž ani zvířatům se nechtělo zůstat v divočině. Jak původní ekosystémy postupně mizely, většina fauny se stahovala blíž a blíž k centru světa. Hlupáci vyhynuli a oportunisté se přizpůsobili novému řádu. A tak v nejspodnějších čtvrtích megaměsta vznikají zvířecí kolonie, žijící z odpadků, které lidé produkují. A ta zvířata sní. Sní o vyrovnání šancí. O znovunastoleném řádu, kde dravost, a ne hi-tech technologie, rozhoduje o tom, kdo bude vládnout.
Ani Matka příroda nehodlá zůstat stranou. Stvoří Bestii; tvora, do jehož zrození byl vražen veškerý genetický materiál najednou. Příšeru, která se hned po svém narození vydává na výpravu za záchranu svého druhu. Což dle zákona džungle znamená zabíjet, zabíjet a zase zabíjet…
Můžeme si hrát na uvědomělé pacifisty, jak chceme, ale život je ve svém důsledku především neustálý boj o přežití. A to je i základním kamenem tohoto komiksu. S drsným humorem a animální zběsilostí předkládá autor čtenáři příběh zvířat, která jsou sice na pokraji vyhynutí, ale lidstvo samo na tom není o moc lépe, jen si svou situaci ještě neuvědomuje. Bezpečí zateplených obydlí nám sice dává pocit nadřazenosti, ale opak snad ani nemůže být více pravdou.
Komiks Divočina vznikal dva a půl roku a Podprocký ho kreslil spontánní technikou alla prima, tedy bez předběžných příprav. Upozornil na sebe v okamžiku, kdy Divočinu přihlásil na server Startovac.cz, kde fanoušci mohli sami finančně přispět na její vydání. Přestože autor potřeboval k uskutečnění projektu padesát tisíc korun, v krátké době vybral více než sto tisíc. Pak už šly věci ráz naráz a během několika málo měsíců vyšel komiks u nakladatelství Argo. Aneb kdo se bojí, publikování se nedočká.
Na jednu stranu je Divočina velmi příjemným překvapením, hlavně po ilustrační stránce – autor si nehraje na podrobnou vykreslenost, a přesto jsou jeho postavy plné energie a nepůsobí dojmem amatérismu a nezvládnuté anatomie. I když hnidopiši asi budou proti, ale ti budou vždycky, dokud jim místo kresby nepředložíte fotografie. Chvílemi kresba lehce evokuje Nikkarina, především když se přesouváme do kulis megaměsta, což je jistě dáno podobnou zálibou v rozpadajících se městech.
Ovšem nejsilnější stránkou Mikuláše Podprockého jsou zvířata, která zde tvoří ty pravé a hlavní hrdiny, nebo spíše hybatele děje. V tomhle zase často připomíná Juanja Guarnida – a to sice ne kresbou, ale právě tím, jak mu svět zvířat funguje nenuceně a přirozeně, přestože ta často skrývají typicky lidské vlastnosti (nebo je to tím, že naopak lidé skrývají typicky zvířecí vlastnosti?). Ve zkratce, když jsou na scéně zvířata, je autor zcela pánem příběhu. To jako celek pak bravurně podtrhuje jednoduchá a osobitá černobílá kresba, díky níž si autor čtenáře ještě více podmaní.
Faktem je, že samotné zápletce se příliš vytknout nedá; je příjemná, rychlá a má několik opravdu originálních momentů. Za trochu nešťastné ovšem považuji, jak se autor mermomocí pokusil do příběhu zapojit i lidské hrdiny, kteří paradoxně vůči těm zvířecím příliš nefungují a spíše jsou tu jen jako informátoři, aby čtenář pochopil, o co vůbec jde. Funkce lidí tak v příběhu často spočívá jen v tom, že zemřou – více opodstatnění kolikrát nemají.
Kde mu však naklapou jednotlivci, více si vyhrává s celky, a tak je autorova vize funkčnosti megaměsta či vyobrazení pokroucené politiky zítřka báječně komická i sžíravá zároveň. Hlavními hybateli jsou však bezpodmínečně zvířata a to i po stránce emoční, kdy jejich pomocí autor předvádí daleko zajímavější proměny charakterů než s celým lidským uskupením.
Na druhou stranu Divočina překvapila i nemile. Konec autor zcela nepochopitelně a náhle utíná. V průběhu posledních pěti stran se snaží čtenáři narychlo zpytlíkovat něco, co v poměru s předchozím skoro dvousetstránkovým příběhem tak nějak nekoresponduje. Jako by si s ním autor nevěděl co počít. Příliš se zapletl do děje, který nevěděl jak uzavřít, protože nic neodpovídalo jeho původní vizi. Což trošku zaskočí, když je album od začátku prezentováno jako promyšlený, samostatně koncipovaný příběh.
Po dočtení naopak máte pocit, že po straně 180 řekl někdo „končíme, docházejí stránky“ a rychle se něco vymyslelo. Ovšem když chtěl krátit, mohl to udělat na začátku a celou věc trochu více promyslet, aby nepůsobila ve výsledku tak roztříštěně, a pak teprve uvažovat o vydání.
Mikuláš Podprocký se narodil roku 1978 v Košicích. Výtvarné nadání se u něj projevovalo od dětství, a proto se rozhodl zaměřit životní dráhu právě tímto směrem. V letech 1999 – 2005 studoval v ateliéru prof. Magdalény Jetelové a prof. Juraja Bartusze, u kterých také diplomoval. Během studií i po jejich ukončení Podprocký participoval na mnoha společných exhibicích současného umění a zrealizoval i několik samostatných výstav. V posledních letech se jeho zájem stáčel ke komiksovému médiu. V současnosti žije, pracuje a tvoří v Praze.
Jeho oficiální komiksový debut končí způsobem, který si vyloženě říká o pokračování. Alibisticky jej sice autor ukončil natolik, že když pokračování nevznikne, stále může s klidem Divočinu obhájit jako samostatný příběh, jen tím ale zbytečně naštve své případné fanoušky. Byla by velká škoda se do tohoto světa znovu nepodívat. Tentokrát snad už možná s trochou rozmyslu a konkrétním plánem. Uvidíme.
