Lost Girls – Moore Alan, Gebbie Melinda

Komiksem Lost Girls Alan Moore prezentuje poněkud odlišnou tvůrčí práci, než jakou známe z titulů, které se dostaly mezi naše čtenáře. Slavný scénárista nastoluje zajímavou a do jisté míry pikantní otázku: může být na pornografii pohlíženo jako na umění? Svůj pohled podává prostřednictvím vyprávění o třech viktoriánských hrdinkách – energické teenagerce Dorotce, jejíž původní pole působnosti byla Země Oz, dále ženě v nejlepších letech, Wendy z Petera Pana, která žije v manželském svazku s výrazně starším a značně frigidním mužem (ano, i to je možné), a Alence z říše divů, která je nezdravě, až fetišisticky fascinovaná zrcadly. Celkem podnětná typologie hlavních charakterů.

Tyto tři ženy se náhodně střetnou v rakouském hotelu, kde spolu v doprovodu dalších osob prožívají momenty převážně sexuálního charakteru, což v nich vyvolá pocit sexuálního probouzení. Jenže Moore nevytvořil pornokomiks, kde by se všechno točilo kolem sexuálně explicitních scén a obscénních kreseb. Pravdou je, že se zde kresby s intimními hrátkami všech druhů nacházejí, ale důležitější funkci má příběh. Právě kvůli němu je toto dílko tak přínosné. Moore neklesl tak hluboko, že by psal scénáře k obyčejným undergroundovým pornokomiksům. Důraz je kladen na syžet, strukturu a rozvíjení děje. Moore vyžívá vypravěčský styl takovým způsobem, že první, co čtenáře zaujme, nejsou odhalená těla a sodomie, nýbrž příběh a s ním přicházející vývoj hlavních postav způsobený čilou interakcí s ostatními. Moore do příběhu rovněž usadil aluze, které působí velmi trefně.

O vizuální stránku se postarala Melinda Gebbie, kreslířka s nepříliš četnými komiksovými zkušenostmi. První komiks nakreslila roku 1973 (sp. Lee Marrs), nesl název Wimmen’s Comics. V té době šlo o underground. Až v roce 1996 se spojila s Alanem Moorem a začala se podílet na projektu s názvem Lost Girls. Po prvním otevření tohoto komiksu budete jejím stylem značně překvapeni, neboť kresba nese vizuální podobu pohádky. Však to také do jisté míry pohádka je, ale užité světlé barvy a sklon k infantilní rysům by stanovily věkovou hranici na 7-10 let. Ale chyba. I tady se projevuje Moorovo filozofování nad otázkou, zda je pornografie umění, nebo není. Čtenáři u tohoto tématu, aby byl brán vážně, prostě nesmí očekávat žhavé a hravé sexbomby se čtyřkami. Hlavní hrdinky jsou nakresleny celkem realisticky a přirozeně, a co se týče anatomie těla, jsou to „obyčejné každodenní” ženy. Když opadne první dojem, že snad jde o vyprávění o třech medvědech, odhalujeme inteligentně komponované a plnobarevné obrazy. Pastelové barvy pak dodávají příběhu na nevinnosti.

Moore nabízí změnu, kterou jeho čtenáři jistě uvítají. Nejde o nic tak obscénního ani explicitního, jako je třeba Serpieriho Druuna. Moore se však podíval pravdě do očí a  podává ji v mírně lechtivém provedení. Lost Girls samozřejmě nejsou pro každého. V první radě je komiks úzce profilovaný pro dospělou cílovou skupinu a zároveň pro ty, které zajímá diametrálně odlišný Moore, než byl kdykoliv předtím. Téma je zajímavé jak pro liberálně, tak konzervativně smýšlející tábory.