Hellboy (ne)přešlapuje na místě

Paskřivec

Příběh z amerického vidlákova, kde narazíte na vše z populárního odvětví strachu a hnusu. A musím narovinu říct, že se mi ještě nestalo, že bych otočil stránku, vyprskl pití a znechucením zavřel oči. Až nyní. A mohu za to poděkovat Richard Corbenovi. Pocity strachu a hnusu nevyvolává ani tak Mignolův scénář (zombie, čarodějnice a hmyzáky jsme přece jen viděli mnohokrát), ale především Corbenova kresba. Nejdříve jsem si zvykal na obličeje postav, z kterých vidlákovitost přímo tekla. Nevím jak to jinak popsat. Postavy působí, jako by neuměly pořádně napočítat do sta, ale je v jejich propadlých obličejích je vidět, že mají zažito. A to je vlastně hodně fajn, ke starému dobrému americkému severu to prostě patří. A když si na kresbu zvyknete, začíná to pravé peklíčko. Mignola čerpal ze skutečných tradic a folklóru, z legend i smyšlených příběhů. Samotný příběh je zamotaný, ale přitom stále přehledný. Nejedná se zrovna o vytříbený příběhový konstrukt, spíš sledujeme hrdiny, jak jdou z bláta do louže, z louže do potoka a stále houšť (nejspíš důsledek toho, že se původně jedná o svazek tří sešitů, vydaném nyní jako jeden příběh). Při projíždění stránek doporučuji zhluboka dýchat, nejíst a nepít.

Ti, kteří se vydávají v lodích na moře

Jestli si pamatujete pirátský příběh z nedávných Předstrážců a stále vás z něj pálí bolestivá rána vpálená hluboce do našich komiksových srdcí, nemusíte se bát. Mignolův příběh je lepší a především mnohem kratší. Obrazově nápaditý, několikrát se opakují malé motivy, či kompozice komiksových panelů. Příběh pojednává o osudu Černovousovy lebky, o kterou přišel před stovkami let setnutím. Normální člověk by zemřel, ale Černovous ne, ten ne. Jeho duch se potuluje a čeká na vzkříšení, pomstu a podrobení světa. Jak dopadne střetnutí mezi ním a Helboyem? Vyhraje pirátská šavle či upilovaná brokovnice? A stojí to vůbec za to? Příběh vyšel jako doplněk ke hře od Konami. Černovousův příběh skrz historii je celkem zajímavý, kresba a jemné linky nádherné, ale nejvíce jsem ocenil zobrazení postav. Hellboy pochází z dost stylizovaného světa a v tomto příběhu je tak nějak vržen do reálu. A Jason Schawn Alexander s převedením do reálnější stylizace pracuje nádherně. Když vidím Abe Sapinena, tak si říkám, že je to kus chlapa. Hodnocení spíš někde k průměru, pokud mi v paměti zůstává především Abeho chlápácká postava.

V kapli Molochově

Mignola dlouho nenakreslil žádný příběh, sám se bál, že to už ani nedokáže. A tak vznikl Moloch. Návrat je to celkem fajn, sic celý příběh působí trochu jako konstrukce. Umělec kreslí obrazy podobné Goyovým a ve svém volném čase postavil sochu podobnou samotnému ďáblu, na kterou je opravdu pyšný. Začíná bláznit, dějí se podivné věci a na místo činu je povolán Hellboy. Boom. Prásk. Třísk. A příběh je rozřešen. Obávám se, že tohle nebude Mignolova topka, ale přesto minimálně pro jeho kresbu si lze příběh užít. A pro pár obrazů mám opravdu slabost. Mám rád Mignolův minimalismus, mám rád jeho souboje, mám rád jeho záporáky, když se rozpadají na malé části. Ale je to spíš malá hra, dokázání sobě samému, že na to mám. Mignola na to má, teď jen počkat, až nám to předvede v pořádném příběhu. Alespoň si náš oblíbený kluk z pekla konečně pořádně zahláškoval.

Mateřské znaménko

Pokerová partička s duchy, pocitovka, která nemá přímo děj. Do znamének na rukou nekousejte, může se stát, že probudíte samotného ďábla. Kresba nádherná, sic příběh chybí, důležitá je emoce, která se příběhem nese. Strach. A ďábel recituje dál své: Anung es. Anung em-eš. Anung und rama.

Lesy, moře, portugalská vedra a anglický poker. Atmosféra míst na nás sála z každých stran, ale nic, co by mě smetlo nebo příliš potěšilo. Pro někoho bude vrcholem Paskřivec, pro mě je to Mateřské znaménko (akce versus atmosféra). Zbylé dvě povídky jsou graficky nádherné, příběhově slabší, ale možná jsem jen zvyklý na Mignolovy zázraky.