Fell: Kruté město

Ne, Snowtown rozhodně není milé město (na čtvrť žije až moc samostatným životem). Je to shluk polorozpadlých činžáků, omšelých úředních budov a rzí a odpadky přetékající průmyslové zástavby. Místo, kde má i slunce depresi, a tak raději nevyleze. Zcela jistě ne bez lahve skotské a bouchačky. Ulicemi se toulají šílenci, kteří strkají do banánů hřebíky, na lidi útočí zdivočelí psi, v docích se to hemží utopenci a v bytech… Ani nechtějte vědět, co se děje v bytech.
Jenže když otevřete nejnovější počin nakladatelství Crew, tak vám to jeho tvůrci stejně poví. A ukážou. A vy pochopíte, že slova jako deprese, temnota nebo bezvýchodnost mají hloubku, jakou jste netušili. Jestliže město samotné je vředem, který se už dávno propadl sám do sebe, jeho obyvatelé nejsou o moc lepší. Sobeckost nebo touha po bohatství, to jsou ještě ty lepší vlastnosti, protože je můžete chápat. Ale Snowtown své obyvatele deformuje a jejich činy jsou víc než jen šílené, přestože určitým zvráceným, naprosto nelidským způsobem smysl dávají.
Jako třeba rozdávat zbraně starým lidem na ochranu. Jako třeba střílet na zásobovače čerstvými potravinami. Jako třeba vyřezávat z žen nedonošené plody a používat je jako amulety. Fell není ani v náznaku veselým čtením. Zazní tu sice vtipy, dokonce i výborné, ale pokaždé je za nimi cítit mysl balancující z posledních sil na ostří naprostého chaosu, nad propastí iracionality a hnusu. A hlavně, krom samotného hlavního hrdiny se u nikoho nejedná o vtip záměrný.

„Nechám zapnutou vysílačku. Ať mi z dispečinku zavolaj, kdyby začal vyvolávat mrtvé.“

Richard Fell je „Velký detektiv“ v intencích drsné školy. Osamělý, seznámený se špínou společnosti, a přesto stále určitým způsobem čistý. Někdo, kdo se pořád snaží napravit Svět, i když se už dávno nejedná o nic jiného, než hnijící, červy prolezlou, několikrát znásilněnou mrtvolu, u které můžete tak akorát cudně zakrýt tvář poflusaným prostěradlem. V určitém slova smyslu je Fell šílenec, stejně jako ostatní obyvatelé Snowtownu. Je posedlý svou prací. Nedokáže přiznat porážku, jde za svým cílem se zarputilostí německých fotbalistů – a proto občas ze všeho toho hnusu vydoluje perlu spravedlnosti. A proto také občas tu perlu ztratí. Většinou ovšem jen odhalí malé, avšak o to vražednější lidské poklesky, které rozdíl mezi dobrem a zlem stírají v jedné jediné šedé čmouze.
Každý něco skrývá… To je Fellovo krédo. Možná proto, že se týká i jej. O jeho minulosti se toho moc nedozvíme. Jen to, že udělal dvě dobré věci, přičemž jen s jednou jeho kolegové souhlasili… Náš hrdina tak musel odejít do exilu a těžko říct, zda ta druhá dobrá věc byla správná a Fell je tedy obětí své vysoké morálky, obětí lhostejné společnosti, nebo zda je vše zcela jinak… konečně, ve Snowtownu občas nechá spravedlnosti průchod dost radikálně, a tak se logicky nabízí otázka, co mohl spáchat, že nebyl pouze uklizen, ale že byl donucen i zpřetrhat všechny svazky?
Fell je tedy sympaťák, který boduje snahou o konání dobra, která ostře kontrastuje se stavem města, s vědomím, že veškerá vítězství jsou jen kapkou čisté vody v oceánu splašek. Boduje i svým smyslem pro humor a určitou dětinskostí ve vztahu k barmance Mayko. A také svou nejednoznačností.

„Také jsem měl bratra. Teď mám bombu.“

Perfektně se tak hodí k řešení případů, které vlastně kolikrát ani případy nejsou. Tedy alespoň ne v intencích klasických detektivek. Tohle jsou prostě příběhy ze života. I když jsme atmosférou úplně jinde, občas jsem si vzpomněl na kanadský seriál Due South – jednak kontrastem hrdiny a prostředí, jednak důrazem na dialog hrdiny s jeho oponenty a především tím, že Fellovy případy probíhají jaksi na okraji, mimo rámec hlavní policejní práce. A odpovídá mu i důraz na obyvatele města, z nichž někteří jsou posledním důkazem, že kdysi to bylo lepší. V Due South bylo samozřejmě zabarvení komediální a melancholické a na konci tunelu bylo možné vidět světlo. Fell je naproti tomu vyloženě depresivní a v tom nejlepším případě si lidé pouze pamatují, že něco jako světlo kdysi viděli…
Většinou jsou zde však lidé spíše degenerované zrůdy nebo přízraky vynořující se z mlh a rozostřených okének komiksu. Mlčící, s tragickým pohledem, odevzdaní, nenávistní, deliričtí…

„Já umím v posteli věci, o kterých pudlíci jen sní!“

A tady se dostáváme k další hlavní vedlejší atrakci, abychom si vypůjčili termín Neila Gaimana. Snowtown je totiž městem magickým. Ne, nikde to není řečeno jasně a přímo, ale je to minimálně možné. Tajemný cejch, podivný přízrak v oblečení jeptišky, odříznutost od zbytku světa a především lidstva.
Tvrzení poručíka Bearda (ten mimochodem v jedné scéně čte Necronomicon), že Snowtown je Peklem, nelze brát okamžitě jako metaforu. Celé město se vznáší v oparu nereálnosti a mystiky a nečiní mi problém představit si, že Fell a všichni ostatní jsou mrtví a bloudí v očistci. Jistě, je to přitažené za vlasy, ale každopádně platí, že Snowtown a realita tak, jak je známe, si dali poslední rande možná někdy před půl stoletím a od té doby si šli důsledně vlastní cestou.
Tento dojem podtrhuje i geniální kresba Bena Templesmitha (má na triku 30 dní dlouhou noc). Delirická, odhmotnělá, ledová. Nejjasnější barvou je žlutá, kterou se vyznačují vlasy jednak Fella, jednak jedné malé holčičky, dokonalého prototypu utkvělého snu pedofila náměsíčníka. A samozřejmě krev. Krev nikoliv jasně rudá, ale podivně rozpitá jak barva sépie. Pozadí místy zcela mizí, jako by se postavy pohybovaly v jakýchsi tunelech mezi světy, a i když nějaké budovy vidíme v detailu, působí spíše jako cosi z horečnatých snů Jacka Rozparovače. Takhle by měl být ilustrován už zmíněný Necronomicon.

„Budete tu mrtvolu ještě očuchávat, nebo…“

Je jasné, že podobný dojem nemůže navodit sebegeniálnější kresba sama. Je třeba pořádně kvalitní scénář. A ten zde (jak už by mělo být jasné z předchozích odstavců) máme. Warren Ellis sice u nás nepatří k těm nejznámějším, ale tímhle se prokopal s cynickým úšklebkem na Olymp. Ne pouze tím, jakou postavu, atmosféru, prostředí a případy na svého čtenáře v cyklu osmi, vždy perfektně vypointovaných, povídek (více zatím není k dispozici) nachystal, ale i za to, jak mu dává najevo, že tady si servítky brát nebude a žádnému obecnému vkusu vstříc nevyjde. M. Bay byl kdysi označen za Satana a nihilistu na základě márničních hrátek a souložících krys v Mizerech II. Ellis nás také zavede do márnice a dokáže, že Will Smith a Martin Lawrence jsou opravdu jen kašpárci z dětské školky… a počkejte, až narazíte na jednoho roztomilého tatínka.
Ovšemže nejde pouze o genialitu kresby a scénáře, ale především o jejich geniální propojení. Jestliže u některých komiksů hraje prim scénář a kresba jej pouze podtrhuje, u jiných zase naopak a jinde se jedná o dvě víceméně samostatné entity, zde se setkáváme s dokonalou symbiózou. Radost číst i pohledět, což se vším výše uvedeným znamená, že máme, alespoň dle mého, co dělat se zatím jednoznačně nejlepším komiksem roku.